Bohuslav Martinů

Dětství Bohuslava Martinů (1890 - 1956), strávené v chudém příbytku poličské věže, z níž byl nádherný výhled na Českomoravskou vysočinu, vneslo trvalé rysy do uměleckého naturelu tohoto světoznámého tvůrce.

Už v r. 1923 odešel do Paříže k Albertu Rousselovi, jehož hudba mu doslova učarovala, aby u něho studoval. Od té doby zůstal ve styku s francouzskou modernou, s hudbou Pařížské šestky i tvorbou Stravinského. Největšího úspěchu tehdy dosáhly jeho orchestrální skladby Half-Time, La Bagarre i řada komorních a koncertantních skladeb. Na rozdíl od skladatelů, kteří hledali inspiraci v jazzové nebo neangažované hudbě, Martinů se postupně obrací k hudbě domova, aby se pod jejím vlivem - i vlivem neobarokního a neoklasického způsobu tvoření - propracoval k osobitému uměleckému výrazu. Na této cestě důležitou úlohu sehrál zpívaný balet Špalíček, kantáta Kytice, Madrigaly pro ženské hlasy na lidové texty aj. Martinů dospěl i k nové koncepci v operní oblasti. Po rozhlasové opeře Hlas lesa, Veselohře na mostě, komponované v duchu commedie dell´arte, a lidově cítěných Hrách o Marii, dospěl autor v letech 1935/36 ke svému vrcholnému projevu, opeře Julietta na surrealistický námět G. Neveuxa; podstatou díla je dokonalá iluze, umocňující volně spojované, fantastické představy snu.

Před fašismem se autor uchýlil do USA, kde setrval až do r. 1953; potom se vrátil do Evropy- Itálie a Švýcarska. Už v období tzv. mnichovské krize Martinů upoutal světovou veřejnost svým Concerto grosso, Tre ricercari a rezistenčně cítěným Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry. Na atmosféru druhé světové války reagoval Polní mší a orchestrálním Památníkem Lidicím, i svými prvními třemi symfoniemi. Po válce napsal další tři symfonie, v nichž obohatil vývoj české postdvořákovské symfonie.

Vrcholnou tvůrčí kreaci reprezentuje jeho VI. symfonie-fantazie. Vedle řady orchestrálních prací - Fresek Piera della Francesca, Parabol a Třech rytin, v nichž autor ztvárňuje dojmy z pobytu v Itálii - a vedle oper Mirandolina na komediální Goldoniho námět, tragických Řeckých pašijí podle Kazantzakisova románu Kristus znovu ukřižovaný, antické Ariadny a celovečerního eposu Gilgameš, tedy vedle děl, jež směřují ke koncepci širokého kulturního dosahu, nikdy Martinů nezapomněl na svou vlast a na umělecké návraty k ní. Vzácným dokladem tohoto cítění jsou vokální díla komponovaná na verše básníka z Vysočiny M. Bureše Otvírání studánek, Legenda z dýmu bramborové nati, Romance z pampelišek, Mikeš z hor aj.