Magdalena Kožená patří mezi nejvyhledávanější pěvkyně současnosti. Její rozmanitý repertoár sahá od hudby barokní přes díla mistrů klasicismu a romantismu až po hudbu 20. století. Zpěv studovala na konzervatoři v rodném Brně a poté u Evy Blahové na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Z jejích četných domácích i zahraničních soutěžních úspěchů je nejvýznamnější absolutní vítězství na mezinárodní soutěži W. A. Mozarta v Salcburku roku 1995. Během své dosavadní bohaté umělecké dráhy vystoupila na mnoha předních světových koncertních podiích a renomovaných festivalech, ztvárnila rovněž řadu rolí na jevištích slavných operních domů včetně londýnské Covent Garden či newyorské Metropolitní opery. Za své nahrávky, pořízené pro společnosti Deutsche Grammophon, EMI Classics, Linn Records či Pentatone, pěvkyně získala prakticky všechna významnější ocenění udělovaná hudebními časopisy včetně prestižních Gramophone Awards v několika kategoriích. Magdalena Kožená je nejen vynikající pěvkyní, ale rovněž kulturní ambasadorkou České republiky. Aktivně se podílí na propagaci české hudby a jejího kulturního dědictví v zahraničí, ať již při koncertních vystoupeních, nebo prostřednictvím nahrávek. V jejím repertoáru je bohatě zastoupena písňová tvorba českých klasiků, zejména Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, ale například také díla Petra Ebena nebo v českých zemích narozených židovských autorů Ervina Schulhoffa či Hanse Krásy. Věnuje se rovněž interpretaci operních děl české provenience, jak dokládají např. ceněné nahrávky Janáčkovy opery Káťa Kabanová a opery Julietta Bohuslava Martinů. Významnou součást aktivit Magdaleny Kožené tvoří její podpora základního uměleckého vzdělávání v České republice – za tímto účelem založila nadační fond, který mj. pořádá celostátní festival mladých interpretů ZUŠ Open. Za své rozmanité hudební aktivity získala pěvkyně řadu prestižních ocenění. Je Rytířem řádu umění a literatury Francouzské republiky, v roce 2023 převzala od prezidenta ČR medaili Za zásluhy 1. stupně v oblasti umění, je držitelkou Ceny ministra zahraničních věcí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky a Zlaté medaile za zásluhy na poli umění od Mezinárodního výboru washingtonského Kennedyho centra pro umění. Město Halle jí udělilo Cenu Georga Fridricha Händela, svého slavného rodáka, a je čestnou doktorkou Janáčkovy akademie múzických umění.

Sir Simon Rattle patří dlouhodobě k nejuznávanějším světovým dirigentům. Rodák z Liverpoolu vystudoval londýnskou Královskou hudební akademii a svou profesionální dráhu zahájil u Birminghamského symfonického orchestru. Do všeobecného povědomí vstoupil zejména jako šéfdirigent Berlínské filharmonie, v jejímž čele stál v letech 2002–2018. Během šestnácti let jeho působení orchestr zásadně rozšířil své aktivity, např. prostřednictvím projektu Digital Concert Hall, umožňujícího divákům na celém světě zažít koncerty filharmoniků prostřednictvím internetu. V letech 2017–2023 Simon Rattle zastával post hudebního ředitele Londýnského symfonického orchestru, s nímž je i nadále spojen jako emeritní dirigent. V současné době úzce spolupracuje s Orchestrem doby osvícenství a je hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie s podtitulem „k poctě Rafaela Kubelíka“. Zároveň spolupracuje s dalšími špičkovými orchestry, jakými jsou Vídeňští filharmonici, Staatskapelle Berlin nebo Mahlerův komorní orchestr, stejně jako s renomovanými operními domy včetně Královské opery Covent Garden v Londýně, Berlínské státní opery a Metropolitní opery v New Yorku. Hudební cítění Simona Rattlea bylo od dětství významně ovlivněno českou hudební kulturou. Již jako sedmiletý poslouchal gramofonové nahrávky České filharmonie pod vedením Karla Ančerla, díky nimž objevil osobitý hudební jazyk Leoše Janáčka, a s otcem hrával na klavír Dvořákovy Slovanské tance, které podle jeho vlastních slov zásadně přispěly k jeho rozhodnutí věnovat se hudbě. Jako patnáctiletý poprvé zažil dirigentské vystoupení Rafaela Kubelíka. Slavný český mistr taktovky se od té doby stal jeho oblíbeným dirigentem a doslova mu prý „změnil život“. Dnes Simon Rattle patří mezi nejvýznamnější světové interprety, které lze považovat za propagátory české hudby. Ve svém repertoáru má např. Janáčkovu Sinfoniettu, Tarase Bulbu či Glagolskou mši, Dvořákovy Slovanské tance a další orchestrální skladby či koncertantní díla Bohuslava Martinů. Realizoval ceněnou soubornou nahrávku Dvořákových erbenovských symfonických básní, snímek Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky či v loňském roce vydané album Czech Songs s písněmi Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka, Hanse Krásy a Gideona Kleina. Simon Rattle je držitelem mnoha ocenění, z nichž jmenujme alespoň Řád britského impéria, Řád Za zásluhy a Wolfovu cenu za umění. Roku 2022 obdržel čestný doktorát Janáčkovy akademie múzických umění.

Barrie Kosky patří k nejvlivnějším lidem v současné opeře. Britský deník Telegraph ho rovnou označil za superstar a nejvýznamnějšího operního režiséra dneška. Kosky se narodil v roce 1967 v Austrálii, kde vyrůstal v tradiční židovské rodině. Náboženství se zřekl ještě jako teenager a netají se ani svým odmítáním katolických obřadů. Rituály ale přesto zůstaly důležitou součástí jeho stylu práce. Sám říká, že je židovský gay klokan, a za svoje druhé já pokládá žabáka Kermita z populárních Muppets. Roku 2017 se stal prvním židovským režisérem, který pracoval na wagnerovském festivalu v Bayreuthu. Režíroval tehdy dokonce Mistry pěvce norimberské – nacionalistické dílo protkané představami o ideálním uspořádání společnosti. Poprvé je inscenoval někdo mimo přímé potomky Richarda Wagnera a Kosky se přímo na bayreuthské scéně dokázal vypořádat také se skladatelovým antisemitismem. Před dvěma lety sklidila ohromný úspěch jeho inscenace Káti Kabanové na festivalu v Salcburku. Dirigoval ji Jakub Hrůša a nahrávka jejich společného díla letos získala cenu britského časopisu Gramophone. Publikum Komische Oper vidělo v Koskyho ztvárnění také Dvořákovu Rusalku i další Janáčkovy opery: Příhody lišky Bystroušky a Z mrtvého domu. Ocenění za významné umělecké počiny a za popularizaci české klasické hudby putuje do povolaných rukou. V současné době vytváří inscenaci Prstenu Nibelungova – dříve zarputilý odpůrce Wagnera pracuje na jeho čtyřech dílech v londýnské Covent Garden. Jednotlivé části diriguje Antonio Pappano, čtyřdílný celek po něm převezme Jakub Hrůša jako jeho nástupce ve funkci hudebního ředitele. Jeho práce je důkazem, že opera není mrtvý či umírající žánr, jak se často tvrdí. Kosky takové debaty považuje za nesmyslné: čím více se lidstvo utápí v technologiích, tím důležitější roli hrají lidské rituály. Opera je podle něj přímým protipólem k umělé inteligenci. Účinkující jsou na scéně, orchestr v „díře“, se vším si musí poradit bez zesilovačů a mikrofonů. Po takových zážitcích budou lidé podle Koskyho toužit stále.

Legendární Panochovo kvarteto patří k vrcholným reprezentantům české kvartetní školy na mezinárodní scéně. V průběhu své umělecké dráhy absolvovalo kromě množství koncertů na domácích pódiích také stovky vystoupení v prestižních koncertních sálech prakticky ve všech evropských zemích, USA, Kanadě, Mexiku, Thajsku, Iráku, Izraeli, Japonsku, na Kubě, v Austrálii či na Novém Zélandu. Opakovaně účinkovalo na mezinárodních hudebních festivalech (Pražské jaro, Edinburgh, Salcburk, Dubrovník, Tel Aviv, Mondsee). Realizovalo nepřeberné množství zvukových snímků, z nichž jmenujme alespoň referenční soubornou nahrávku smyčcových kvartetů a kvintetů Antonína Dvořáka. Za svou vynikající uměleckou činnost získalo řadu významných ocenění, mj. Zlatou a Platinovou desku Supraphonu, Grand Prix de l'Academie Charles Cros v Paříži a MIDEM Classical Award v Cannes.

Pražský filharmonický sbor je nejstarším českým profesionálním sborem s nepřerušenou historií od roku 1935. Uměleckou činnost zahájil pod vedením svého zakladatele, pěvce a sbormistra Jana Kühna jako Český pěvecký sbor. V 60. letech podnikl sbor, již pod názvem Pražský filharmonický sbor, velká zahraniční turné po Evropě, v 70. letech účinkoval poprvé v Japonsku. V 80. letech vzniklo několik mezinárodně oceňovaných nahrávek včetně Stabat Mater a Requiem Antonína Dvořáka s dirigentem Wolfgangem Sawallischem a Českou filharmonií. V březnu 2007 byl do čela jmenován sbormistr Lukáš Vasilek, pod jehož vedením si sbor vybudoval pozici vysoce oceňovaného partnera světových orchestrů. To dokládají i četná umělecká vystoupení s Berlínskými filharmoniky a jejich šéfdirigentem Kirillem Petrenkem, či spolupráce s dirigenty, jako je Zubin Mehta, Alan Gilbert, Sir John Eliot Gardiner, Fabio Luisi či již zesnulý Mariss Jansons. PFS se dlouhodobě podílí na nahrávání pro společnost DECCA. Hlavním partnerem Pražského filharmonického sboru, se kterým aktuálně sdílí i základní organizační platformu, je Česká filharmonie v čele s jejím šéfdirigentem Semjonem Byčkovem, sbor ale neopomíjí ani spolupráci s dalšími českými orchestry.

András Schiff patří dlouhodobě k nejzářivějším hvězdám klavírního nebe. Maďarský rodák žijící převážně v Basileji a Florencii je všeobecně považován především za vynikajícího tlumočníka děl období vrcholného baroka, klasicismu a romantismu, avšak jeho rozsáhlý repertoár sahá až k hudbě 20. století. Ve velké oblibě má českou hudbu: pro vydavatelství ECM mj. nahrál podstatnou část klavírního díla Leoše Janáčka, často interpretuje komorní skladby Antonína Dvořáka a rovněž inicioval a finančním darem podpořil vydání faksimile rukopisu Dvořákova Klavírního koncertu g moll. Schiff pravidelně vystupuje na všech významných světových pódiích, na svém kontě má rozsáhlou diskografii zahrnující komplety Mozartových Beethovenových a Schubertových klavírních sonát, na prestižních hudebních školách vede mistrovské kurzy, s úspěchem se věnuje i dirigování. Za svou uměleckou činnost získal nespočet ocenění včetně Grammy, Gramophone Award a Řádu britského impéria.

Jakub Hrůša je jedním z nejaktivnějších a nevlivnějších reprezentantů české hudební kultury a české dirigentské školy ve světě. Pravidelně hostuje u předních orchestrů v Evropě i USA. V současné době působí jako šéfdirigent Bamberských symfoniků, hlavní hostující dirigent České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra. V letech 2009 až 2015 působil jako hudební ředitel a šéfdirigent orchestru PKF − Prague Philharmonia. Z jeho nejdůležitějších angažmá lze jmenovat opakované pozvání k Vídeňským filharmonikům, Berlínským filharmonikům, do filharmonie v New Yorku, Orchestre de Paris, lipského Gewandhausu či k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu. Pravidelně hostuje na BBC Proms a v nadcházející sezoně ho čeká debut na Salcburském festivalu. Stejně blízko jako ke koncertnímu repertoáru má Hrůša i k operní tvorbě. Pravidelně hostuje na Glyndebournském operním festivalu, ve Vídeňské státní opeře, v londýnské Královské opeře, v Opéra national de Paris nebo Frankfurtské opeře a příležitostně na českých operních scénách. Za nahrávku skladeb Dvořáka a Martinů, ale také za DVD záznam opery Vanessa z festivalu v Glyndebourne získal nedávno ocenění BBC Music Magazine Award. Aktivní zájem o osobnost Josefa Suka, zetě Antonína Dvořáka, se promítl do jeho letošního působení na festivalu Dvořákova Praha i do uplynulé sezony České filharmonie. Sukovo kompletní orchestrální dílo je nyní jeho prioritním nahrávacím projektem. Společným jmenovatelem jeho činnosti v zahraničí je vytrvalé prosazování především děl českých autorů. Za tuto činnost mu v roce 2020 udělila Akademie klasické hudby Cenu Antonína Dvořáka.

Lesklý, lyrický soprán se slovanskou slzou, který stoupá do výšek s neuvěřitelnou lehkostí. Přibližně takto zní obvyklá charakteristika hlasu a zpěvu Gabriely Beňačkové, jejíž pěvecká kariéra patří k těm nejzářivějším, které zrodilo Slovensko ještě jako součást jednotného státu. Pro svět je Beňačková definiční představitelkou Mařenky v Prodané nevěstě, velkých ženských rolí v operách Leoše Janáčka a titulní hrdinky v Dvořákově Rusalce.Její nahrávka Prodané nevěsty pod vedením dirigenta Zdeňka Košlera je pokládaná za klíč k moderní interpretaci nejpopulárnější opery Bedřicha Smetany. Kromě Beňačkové a jejího slovenského Jeníka Petra Dvorského se na ní podíleli také basista Richard Novák a Česká filharmonie – tedy dva pozdější držitelé Ceny Antonína Dvořáka z let 2016 a 2018. Gabriela Beňačková se narodila 25. března 1947 v Bratislavě, hudbě se věnovala od dětství. Zpívala v dětském sboru Československého rozhlasu v Bratislavě, později studovala zpěv na konzervatoři v Bratislavě a v Žilině a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Členkou opery Národního divadla v Praze se stala v roce 1970. Brzy se vypracovala mezi přední členky souboru, ale paralelně s domácími úspěchy se rychle rozběhla také její velká zahraniční kariéra. Beňačková se stala členkou Bavorské státní opery a Vídeňské státní opery, kde byla jednou z jejích velkých rolí Maddalena v opeře Andrea Chénier. Titulní roli ztvárnil Plácido Domingo, s nímž tvořila Beňačková vynikající pěveckou dvojici. K jejich společným kreacím patřili také Otello a Desdemona v opeře Giuseppe Verdiho – tak je mnohokrát viděla i Metropolitní opera, kde byla Beňačková také obdivovanou představitelkou Káti Kabanové. Tuto Janáčkovu operu později natočila pod taktovkou Charlese Mackerrase. V Metropolitní opeře, ve Vídeňské státní opeře i v dalších velkých divadlech ale Beňačková zanechala velkou dvořákovskou stopu jako strhující představitelka Rusalky. Její ztvárnění role je zaznamenáno třikrát – jednou pro film, jednou s Českou filharmonií a jednou z Vídně. Obě audionahrávky diriguje Václav Neumann a na první z nich se Beňačková opět potkala s Richardem Novákem v roli Vodníka. Beňačková se objevuje také na Neumannově kompletu symfonií Gustava Mahlera. Sopránové party v Dvořákově Requiem a Stabat mater zpívala a natočila pod taktovkou Wolfganga Sawallische. Beňačková byla ceněná nejen v českém a slovanském repertoáru, byla zkrátka vynikající pěvkyní pro lyrické role. Zpívala Mimi v Pucciniho Bohémě či Markétu v Gounodově Faustovi i Boitově Mefistofelovi. Partnery jí byli špičkoví světoví pěvci 70. až 90. let. Kolem roku 1997 se začala stahovat z uměleckého života a zdálo se, že její pěvecká kariéra definitivně končí. V roce 2012 ale vystoupila na festivalu v Salcburku jako Hraběnka de la Roche v opeře Bernda Aloise Zimmermanna Vojáci. V roce 2018 nastudovala překvapivě roli Kabanichy v Janáčkově Káti Kabanové – v roli Kátiny tyranské tchyně Beňačkovou vidělo publikum neapolského Teatro San Carlo. Album s písněmi Dvořáka, Janáčka a Martinů, které natočila v roce 1994 s klavíristou Rudolfem Firkušným, bylo nominováno na cenu Grammy. V současné době je prezidentkou Mezinárodní pěvecké soutěže Gabriely Beňačkové. Je komorní pěvkyní Bavorské a Vídeňské státní opery, a držitelkou Medaile za zásluhy a Řádu bílého dvojkříže. Cena Antonína Dvořáka jí patří jako vynikající a stále aktivní umělkyni.

Vynikající orchestr se stává laureátem Ceny Antonína Dvořáka právě ve dnech, kdy si Češi připomínají 100. výročí vzniku samostatného Československa. Akademie klasické hudby, která ocenění uděluje, se v rámci výjimečného výročí rozhodla k výjimečnému kroku: cenu určenou především jednotlivcům poprvé udělila instituci. Česká filharmonie získává ocenění v době, kdy u ní začal působit jako šéfdirigent Semjon Byčkov. Společně s ním převzal orchestr Cenu Antonína Dvořáka v Kennedy Center ve Washingtonu, kde se odehrál jeden z významných koncertů letošního amerického turné. Na programu byla hlavně hudba Antonína Dvořáka. Dvořák dirigoval první koncert České filharmonie, který se konal 4. prosince 1896. Dnes by se dirigent prvního koncertu předního českého orchestru mohl spokojeně dívat, jak Česká filharmonie úspěšně účinkuje v nejlepších sálech světa. S předchozím šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem vzrostla prestiž České filharmonie i díky nahrávce kompletu Dvořákových symfonií pro label Decca. Velké plány má orchestr i společně se Semjonem Byčkovem: od kompletu Mahlerových symfonií až po sérii nových skladeb objednaných od současných skladatelů. V roce 2018 se Česká filharmonie stává laureátem Ceny Antonína Dvořáka jako instituce, která definuje nejvyšší úroveň české hudební školy.

Klavírista Ivan Klánský je stručně řečeno emocionální systematik. V jeho hře se spojuje systematický přístup a silné vyzařování emocí. Sedmdesátiletý Klánský pokládá vyváženost obou složek za velmi důležitou:schopnost srozumitelně zformulovat emoce je pro něj podstatná jako pro umělce i jako pro pedagoga. A vidí tuto vyváženost také u svých nejlepších žáků Iva Kahánka a Martina Kasíka. Sám Klánský studoval klavír na Pražské konzervatoři u vynikající klavíristky Valentiny Kameníkové – o jejím umění vypovídají nahrávky,o jejích drsných metodách se vykládají historky dodnes. Klánský se ale nenechal odradit, paralelně studoval také u Františka Raucha a od obou pedagogů vyšel připravený na další kariéru. Úspěšně se účastnil soutěží v Bolzanu (1967), Neapoli (1968), Lipsku (1968), Barceloně (1970) a Varšavě (1970). Ve varšavské International Fryderyk Chopin Piano Competition se stal prvním a dosud jediným Čechem, který postoupil do finále. Chopin také zůstal jeho celoživotní láskou a v roce 1992 se Klánský stal předsedou Společnosti Fryderyka Chopina. Co se týká sólového repertoáru Ivana Klánského, patří do něj především Bach, Mozart a Beethoven, a z romantiků především Chopin a Schumann. Nahrál také kompletní klavírní díloBedřicha Smetany, nahrávka vyšla na šesti CD. Dvořák zaujímá v Klánského repertoáru specificképostavení. Je totiž v podstatě zvláštní, když se laureátem Ceny Antonína Dvořáka stane klavírista.Sám Ivan Klánský k tomu podotknul, že Dvořák není typický klavírní skladatel, ale vyzdvihl především jeho komorní tvorbu: „Komorní hudba s klavírem je mi z Dvořákovy tvorby vůbec nejbližší. Čtyři klavírní tria, dvě klavírní kvarteta, dva klavírní kvintety, miluji Slovanské tance, které Dvořák původně napsal pro klavír pro čtyři ruce. Hrávám je se svým synem Lukášem, natočili jsme je i na CD. Dvořák uměl klavírvyužívat k nádherným věcem, i když nemá moc sólových skladeb. Napsal nádherný klavírní koncert, ale celovečerní recitál z jeho díla by se poskládat nedal. O to krásnější jsou jeho komorní skladby, které patří k mým nejoblíbenějším z celého repertoáru.“ Ivan Klánský je v současné době děkanem Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze a stále intenzivně koncertuje – jak sólově, tak s proslulým Guarneri Trio Prague, jehož je členem. Laureátem Ceny Antonína Dvořáka se stal v roce 2017.

Dostat Cenu Antonína Dvořáka je to nejkrásnější, co se mi mohlo přihodit. Tak se pokusil popsat své pocity basista Richard Novák. Psal se rok 2016 a pěvec právě slavil 85. narozeniny – na koncertním pódiu. Jeho kariéra totiž ještě stále neskončila. Při oslavě narozenin Richard Novák žertoval, že hlas už cvičit nemusí – jenom paměť. Na festivalu Smetanova Litomyšl provedl světovou premiéru cyklu Večerní písně v úpravě pro harfu a zpíval ještě při závěrečném festivalovém galakoncertu. Osmdesáté narozeniny si Richard Novák připomněl v Brně – ve městě, kde strávil většinu života. Oslava to byla velkolepá: v den svých narozenin, tedy 2. října zpíval roli poustevníka Ivana v Dvořákově oratoriu Svatá Ludmila. O měsíc později vystoupil v celovečerním písňovém recitálu – v první polovině večera zpíval Johannesa Brahmse a Carla Loeweho, ve druhé písně českých skladatelů 20. století. Oba večery byly úchvatné, s oslavami možná víc souzněla Svatá Ludmila. Provedení Dvořákova slavnostního oratoria nebylo ani v nejmenším úlitbou zasloužilému starci, kterého někdo z milosti pustil na pódium. Byla to důstojná oslava velkého pěvce a zároveň připomenutí, že jen zodpovědnost k vlastnímu hlasu a dokonalá technika zaručí pěvci dlouhý umělecký život. Paradoxní je, že jako pěvec je Richard Novák v podstatě amatér, protože chodil jen na soukromé hodiny a potom se vzdělával jako samouk. Na brněnské konzervatoři zato vystudoval skladbu, a ačkoliv sám skoro neskládal, měl obrovské pochopení pro hudbu svých současníků. Hodně skladatelů chodilo za Novákem, když se jejich novinky nesetkaly s pochopením u jiných zpěváků. A později už za ním chodili rovnou. Richard Novák zpíval spoustu světových premiér, které by jinak nejspíš neprovedl nikdo. Psali pro něj skladatelé Zbyněk Vostřák, Josef Berg i jeho strýc Jan Novák – významný český skladatel, který emigroval z komunistického Československa. Richard Novák si vede podrobné záznamy – jenom operních představení absolvoval přes 3000. Natočil množství nahrávek, na prvním místě jsou mezi nimi díla Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka. Janáčkovu Glagolskou mši natočil dvakrát – s Riccardem Chaillym pro label Decca, s Charlesem Mackerrasem pro Supraphon. Některé okamžiky ze své 64 let trvající kariéry si rád vybavuje ještě dnes. Třeba provedení Dvořákovy kantáty Svatební košile z 80. let v mnichovské opeře s Wolfgangem Sawallischem. Nebo účast na první nahrávce oratoria Svatá Ludmila v roce 1964.

Narodil se čínským rodičům ve Francii, do školy chodil v New Yorku, studoval Julliard School a Harvard, zná ho celý svět. Violoncellista Yo-Yo Ma patří k nejznámějším osobnostem současné hudby, kterou nedělí na klasickou a populární – žánry pro něj nic neznamenají. Dvořákův Violoncellový koncert hraje se stejnou samozřejmostí jako americký bluegrass, čínskou lidovou hudbu nebo argentinské tango. Je to strhující hudebník i osobnost – hudba je pro něj prostředkem komunikace s lidmi a mezilidského porozumění. Yo-Yo Ma je od roku 2006 United Nations Messenger of Peace. Když Yo-Yo Ma přebíral v roce 2015 Cenu Antonína Dvořáka, tak mimo jiné řekl: „Dvořák hudbu neskládal kvůli hudbě jako takové nebo umění, ale psal ji pro život. Tak na mě působí.“ Z Dvořákova Violoncellového koncertu tak najednou přestává být pouhá příležitost blýsknout se v populární a krásné skladbě jako sólista. Yo-Yo Ma se přihlásil k ideovým základům, na kterých Dvořák svá vrcholná díla stavěl. Yo-Yo Ma není pouhým sólistou – bez ohledu na jeho kvality špičkového hudebníka. Je také vyslancem umění, které ve světě zaměřeném na výkon a zisk dostává stále méně prostoru i prostředků. Usiluje o to, aby školy věnovaly uměleckému vzdělání stejnou pozornost jako technickým a vědeckým oborům. Úspěch v tomto úsilí by pro Yo-Yo Mu možná znamenal víc než všechna ocenění, která kdy dostal. Ať už to byla National Medal of Arts, Presidential Medal of Freedom, Polar Music Prize nebo jedna z 18 cen Grammy. Yo-Yo Ma není pouze hudebníkem, ale také angažovaným občanem: hrál při prvním čtení jmen obětí útoku na World Trade Center a při ekumenické bohoslužbě za oběti pumového atentátu na Bostonský maraton (Boston Marathon bombing). Byl poradcem prezidenta Barracka Obamy, v březnu 2016 byl jmenován hlavním uměleckým poradcem Kennedyho centra. Díky své popularitě se ale Yo-Yo Ma dostal i do epizody Nekuřte, prosím ze seriálu Simpsonovi. V Praze vystoupil Yo-Yo Ma poprvé na jaře 1989: s dirigentem Václavem Neumannem a Českou filharmonií hrál Dvořákův Violoncellový koncert. Stejný koncert hrál v Praze o dvacet šest let později na festivalu Dvořákova Praha: Českou filharmonii tehdy vedl Jiří Bělohlávek, po kterém se Yo-Yo Ma stal daším laureátem Ceny Antonína Dvořáka.

Dirigent Jiří Bělohlávek byl velvyslancem české hudby, i když mu takový titul nikdo oficiálně neudělil. Cena Antonína Dvořáka k němu patřila ještě dřív, než ji v roce 2014 obdržel, a dokonce snad ještě dřív, než vznikla. Dvořákovo dílo patřilo k těm, která si Jiří Bělohlávek nosil všude s sebou, a nejspíš bylo i na prvním místě. A bylo úplně lhostejné, zda je zrovna šéfdirigentem České filharmonie, nebo BBC Symphony Orchestra, jestli diriguje v Metropolitní opeře, Vídeňské státní opeře, na festivalu v Glyndebourne nebo v pražském Národním divadle. Česká hudba měla v Jiřím Bělohlávkovi oddaného a umělecky poctivého interpreta. Jeho dirigentské umění se nevyznačovalo velkými teatrálními gesty a pohybem. Byl spíš uzavřený typ dirigenta, který se vždy pokoušel uchopit skladbu zevnitř a nechat zářit ven její nejhlubší podstatu. Bělohlávek byl přemýšlivý lyrik, který skládal fungující celky z jemně propracovaných detailů. A jsou to celky obdivuhodně soudržné i působivé, jak se může každý přesvědčit z kompletu symfonií Antonína Dvořáka, který natočil s Českou filharmonií pro firmu Decca. Proces vzniku kompletu zachytila v dokumentárním filmu kanadská režisérka Barbara Willis Sweete, která mimo jiné režírovala také 31 přenosů ze série The Metropolitan Opera HD Live. Její dokument Objevování Dvořáka spojil velkého českého skladatele s americkou kulturou zase jiným způsobem, Jiří Bělohlávek má v tomto filmu jednu ze zásadních rolí. Bělohlávek byl původně violoncellista podobně jako Arturo Toscanini. Dirigování studoval na Pražské konzervatoři i na Akademii múzických umění, mistrovské školení a velké tvůrčí impulzy mu předal legendární dirigent Sergiu Celibidache. „On mě naučil – nebo mi vlastně ukázal –, jak nic nedělám. Jak nic neumím, jak neumím študovat, jak celou roli dirigenta vnímám povrchně a můj průnik do partitury je směšný a povrchní,“ vzpomínal Bělohlávek na Celibidacheho vliv a dodal: „To nebylo moc příjemné zjištění, ale vedlo mě k tomu, že jsem to proměnil. Začal jsem pracovat naprosto odlišným způsobem.“ Šéfdirigentem České filharmonie byl Jiří Bělohlávek dvakrát. Poprvé to bylo v letech 1990 až 1992 a odešel tehdy po neshodách s orchestrem. Jeho návrat v roce 2012 už byl očekávanou i vítanou událostí a současný generální ředitel České filharmonie David Mareček to považuje za jeden ze svých největších úspěchů. Česká filharmonie získala pod Bělohlávkovým uměleckým vedením zpátky světové renomé. Natáčel pro labely Warner Classics, Decca i Deutsche Grammophon. Byl držitelem Řádu britského impéria a mnoha dalších ocenění. Cenu Antonína Dvořáka převzal Jiří Bělohlávek v roce 2014 před koncertem s Českou filharmonií v newyorské Carnegie Hall.

Forgotten Land, Falling Angels, Petite Mort – kdyby choreograf a tanečník Jiří Kylián nevytvořil nic jiného než tyto tři inscenace, i tak by jeho přínos pohybovému divadlu byl obrovský. Cena Antonína Dvořáka, kterou dostal v roce 2013, završila dlouhou řadu ocenění. Ta k němu přicházela během celé kariéry, která ještě stále úspěšně pokračuje. S tancem začal Jiří Kylián v devíti letech v Praze a pokračoval na konzervatoři, ale už v roce 1967 se mu podařilo získat stipendium na Royal Ballet School v Londýně. Jeho další zastávkou byl německý Stuttgart Ballet, který tehdy vedl John Cranko. Jeho domovskou scénou a nejvýznamnějším působištěm se ale nakonec stal Nederlands Dans Theater – Dutch Dance Theatre. Divadlo zaměřené na současný tanec vzniklo v roce 1959 a postupně si vytvářelo na taneční scéně respektované postavení. Začátkem 70. let ale začaly narůstat spory mezi uměleckou složkou a manažery, divadlo se potácelo v nejistotě a nevyrovnané kvalitě představení. Situace, která byla jistě nepříjemná pro všechny, skončila právě příchodem Jiřího Kyliána. Kylián nejdřív vytvořil pro Nederlands Dans Theater jako hostující choreograf představení Viewers, Stoolgame a La Cathédrale Engloutie. Spolupráce se osvědčila a Jiří Kylián se stal v roce 1975 uměleckým ředitelem souboru společně s Hansem Knillem. Divadlo se pod Kyliánovým vedením nejen zkonsolidovalo, ale vytvářelo si i silné renomé ve světě. Obrovskou zásluhu na tom měla Kyliánova choreografie vytvořená na Sinfoniettu Leoše Janáčka. Nederlands Dans Theater s tímto představením hostoval v roce 1978 na Charleston Festivalu v USA, kde potvrdil svoji pověst špičkového tanečního souboru. Kromě vynikající divadelní práce založil Kylián v Nederlands Dans Theater i skupinu pro mladé tanečníky NDT II a skupinu NDT III pro tanečníky přes čtyřicet let. Kyliánovy nejslavnější choreografie jsou zmíněny hned na začátku. Forgotten Land z roku 1981 vypráví o lidech, událostech a vzpomínkách, které zmizely někde v hlubinách času. Je to hudební choreografie vycházející ze Sinfonie da Requiem Benjamina Brittena, další inspirací byl obraz Dance of Life Edvarda Muncha. Ve Falling Angels tvoří Kylián nepřetržitou vzájemnou komunikaci mezi osmi tanečnicemi, které žene dopředu pulzující hudba Stevea Reicha pro bicí nástroje. Petite Mort vznikla k 200. výročí Mozartovy smrti pro festival v Salcburku. Šest mužů, šest žen a šest rapírů (foils) tančí na hudbu Wolfganga Amadeua Mozarta. Počet choreografií Jiřího Kyliána dnes dosáhl od počátečního Paradoxu z roku 1970 stovky položek, dlouhý je i seznam cen a vyznamenání, která Kylián dosud získal. Rytíř Čestné legie, Zlatý lev za celoživotní přínos na Benátském bienále, nizozemská královna mu udělila Medal of the Order of the House of Orange for Arts and Science… byl by to dlouhý seznam. Cenu Antonína Dvořáka obdržel Jiří Kylián jako jeden z nejvýznamnějších umělců světové taneční scény.

Vynikající dramatická sopranistka jako by k Antonínu Dvořákovi patřila už svým jménem. Křestní připomíná Dvořákovo monumentálnímu oratorium Svatá Ludmila, druhé skladatele samotného. Dvořáková se prosadila jako hrdinka oper Richarda Wagnera a Richarda Strausse, které zpívala ve staré i nové budově Metropolitní opery. Patřil k ní ale také Leoš Janáček a česká opera vůbec – tomu se žádná česká pěvkyně nevyhne. Svou operní kariéru zahájila Dvořáková v roce 1949 Ostravě, což tehdy bylo šedivé průmyslové město. Zdálo by se, že kouřící vysoké pece nevytvářejí ideální prostředí pro pěvecké umění, ale ostravská opera měla a má velmi dobrou úroveň. Talent Ludmily Dvořákové rozpoznal její pozdější manžel, dirigent Rudolf Vašata. Slyšel ji zpívat Mařenku v Prodané nevěstě a rychle pochopil, že v hlase je mnohem víc hrdinství, vášně a vznešenosti, než je potřeba pro líbeznou Mařenku z opery Bedřicha Smetany. Obsadil Dvořákovou do titulní role Janáčkovy Káti Kabanové a zahájil tak její cestu, na jejímž vrcholu byla velká sopránová heroina. Z Ludmily Dvořákové se stal opravdový „Hochdramatischer Sopran“. Byl to hlas nejen velký, ale i krásný a bezvadně ovládaný. Ludmila Dvořáková se stala sólistkou Národního divadla v Praze, hostovala ve Vídeňské státní opeře, ale jejího umění si brzy všimla i operní divadla v Německu. V roce 1960 Dvořáková začala zpívat v Berlínské státní opeře, kde byla jednou z jejích rolí také Cizí kněžna v Dvořákově Rusalce. Z východního Berlína už byl jenom malý krok na největší světové scény na západě – dokonce se jí podařilo pracovat za železnou oponou se souhlasem úřadů, takže nemusela z komunistického Československa emigrovat. Její Ortruda z Lohengrina natolik zaujala Wagnerova vnuka Wielanda, že ji okamžitě pozval na festival do Bayreuthu. V divadle, které je zasvěcené operám Richarda Wagnera, zpívala nejen Ortrudu, ale také Brünnhildu, Venuši v Tannhäuserovi a Kundry v Parsifalovi. Wagnerovská sopranistka těžko může dosáhnout vyšší mety. V roce 1966 Ludmila Dvořáková poprvé zpívala v Metropolitní opeře a stihla ještě vystoupení v její staré budově. Zpívala titulní roli v Beethovenově Fideliovi a kritika byla nadšená stejně jako publikum. V MET Dvořáková zpívala Isoldu, Ortrudu, Straussovu Elektru – její zařazení bylo jasné. V londýnské Covent Garden zpívala pod taktovkou Georga Soltiho všechny velké ženské role v Prstenu Nibelungově, takže vystupovala ve všech čtyřech večerech inscenace. V Londýně ale také zpívala Dvořákovy Biblické písně. Smrt Ludmily Dvořákové byla wagnerovsky tragická – zemřela při požáru svého domu. Zůstalo po ní víc vzpomínek než nahrávek – neměla nahrávání ráda. V roce 2002 získala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství, Cenu Antonína Dvořáka získala o deset let později.

Dirigenta Jiřího Kouta dovedla jeho umělecká cesta z malého západočeského města Plzně až do New Yorku. Z dirigenta malého oblastního divadla se po mnoha letech propracoval až do Metropolitní opery, to už jako specialista na díla Richarda Wagnera, Richarda Strausse a také Leoše Janáčka. Nenápadný, přesný, originální – to je Jiří Kout. Do života i umělecké kariéry Jiřího Kouta zasáhly politické poměry v socialistickém Československu. Když v srpnu roku 1968 sovětská vojska obsadila republiku, projevil k takzvané „bratrské pomoci“ otevřený odpor. V následujícím roce kvůli tomu přišel o místo v plzeňské opeře, kde mimo jiné dirigoval baletní inscenaci Dvořákových Slovanských tanců. V roce 1972 začal Kout pracovat v Národním divadle v Praze jako korepetitor a postupně se vracel k dirigování. Časem také začaly přicházet pracovní nabídky z Německa. Jako host začal dirigovat v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu, kde v roce 1978 přijal stálé místo. Zároveň to ale znamenalo emigraci z Československa, která se tehdy zdála být trvalá. Na nedostatek dirigentské práce si ale nikdy stěžovat nemohl a se svou orientací na německý repertoár se prosadil i v nejlepších německých divadlech. Pracoval v Bavorské státní opeře i Vídeňské státní opeře, byl generalmusikdirektorem v Saarbrückenu, později v Lipsku a zároveň také hlavním dirigentem v Deutsche Oper Berlin. V Berlíně a Lipsku pracoval až do konce 90. let, v Deutsche Oper Berlin se společně s režisérem Götzem Fridrichem zasloužil o vynikající etapu v dějinách divadla. Metropolitní opera ho slyšela dirigovat Straussova Rosenkavaliera, kterého Jiří Kout uvedl také v pražském Národním divadle. Šest let po pádu komunistického režimu tam začal v roce 1995 znovu pracovat a uvedl kromě Rosenkavaliera ještě výborná nastudování Straussovy Elektry, Wagnerova Tristana a Isoldy a Janáčkovy Její pastorkyně. Interpretace oper Dvořákova obdivovatele a přítele Leoše Janáčka patřily k tomu nejlepšímu, co Jiří Kout v opeře dělal. Dirigoval Janáčkovy opery v MET, v Los Angeles, v San Franciscu, v Covent Garden i na festivalu v Glandebourne. Při svých návratech do České republiky dirigoval také Českou filharmonii a Prague Symphony Orchestra FOK. U tohoto orchestru je dodnes čestným šéfdirigentem.

Nejvíc mě zajímají klavíristé, kteří se ode mě radikálně liší, prohlásil v jednom rozhovoru vynikající český klavírista Ivan Moravec. V tom stejném rozhovoru také prohlásil: „Až do smrti si budu připomínat dva recitály, které u nás v Praze odehrál Michelangeli.“ Do těchto dvou vět by se dal zkoncentrovat Moravcův přístup ke klavíru i hudbě. Michelangeli byl pro Ivana Moravce velkým zdrojem inspirace: nejen zmíněné pražské recitály, ale také osobní setkání při Michelangeliho mistrovských kurzech a důkladné studium jeho nahrávek. Sledování diametrálně odlišných přístupů ke klavíru zase charakterizovalo Moravcovo neustálé cizelování vlastního originálního stylu. Stal se také jediným českým klavíristou, kterého label Philips Records zařadil do své série Great Pianists of the 20th Century. Ivan Moravec se začal učit na klavír v Praze, kde se také narodil, jeho první učitelkou byla Ilona Štěpánová-Kurzová. Nejdřív ho ale v hudbě lákala opera a rád poslouchal nahrávky Enrica Carusa. Jeho kariéru klavíristy málem zničil úraz krční páteře, ale podařilo se mu hendikep nejen překonat, ale ještě ho naopak využít tím, že si vyvinul specifickou techniku hry. Ta spočívala v použití váhy celé paže a jemného tvoření tónů konečky prstů. Navzdory svému talentu se Ivan Moravec doma v Československu těžko prosazoval a na začátku jeho světové kariéry stála Velká Británie a Amerika. Svůj londýnský debut absolvoval v roce 1962, o dva roky později ho – stejně jako houslistu Josefa Suka a klavíristu Rudolfa Firkušného – přizval k hostování s Clevelandským orchestrem dirigent Georg Széll. V roce 1966 Moravec debutoval v Carnegie Hall. V Americe začal také soustavně nahrávat pro Connoisseur Society. K Moravcovým nejlepším nahrávkám patří recitál z díla Clauda Debussyho z roku 1982 pro label Vox a o rok pozdější recitál ze skladeb Leoše Janáčka pro label Nonesuch. Český label Supraphon, který ho kdysi nechtěl nahrávat, mu nakonec udělil platinovou desku za 250 000 prodaných disků. Proslavil se tichou, přemýšlivou hrou, k jeho oblíbeným autorům patřili Mozart, Chopin, Schumann, Brahms a Ravel. Mezi Moravcovými nahrávkami pochopitelně nechybí Antonín Dvořák. Jeho Klavírní koncert g moll natočil s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, s mezzosopranistkou Věrou Soukupovou nahrál Biblické písně. Laureátem ceny Antonína Dvořáka se Ivan Moravec stal v roce 2010. Mohl ji přidat k oceněním Grand Prix du Disque, ceně za celoživotní přínos z Cannes Classical Awards a mnohým dalším.

Byl to pravnuk Antonína Dvořáka a vnuk skladatele Josefa Suka. Houslista, violista a dirigent množství talentu nejen zdědil, ale také rozvinul. Brzy se z něj stal respektovaný hudebník z velkého rodu a nikdy se svému nadání ani jménu nezpronevěřil. „Josef Suk je všeobecně známý jako nejvýznamnější žijící reprezentant české houslové školy. V jeho způsobu hry je obsažená ohromná dávka individuality s okamžitě rozpoznatelným tónem. Díky tomu Suk patří ke špičkovým mezinárodním umělcům.“ Těmito slovy ocenil Josefa Suka hudební kritik Patrick Lambert v časopisu Gramophone. Článek vyšel v srpnu 2004, kdy bylo Josefu Sukovi sedmdesát pět let. O pět let později oslavil osmdesátiny a zároveň se stal prvním laureátem ceny Antonína Dvořáka. Nebyla to samozřejmě první cena v jeho životě: v roce 2002 se stal rytířem Čestné legie, o tři roky dříve mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy, od roku 1977 byl držitelem titulu „Národní umělec“. Byla to ale především hudba, která v Sukově podání oslňovala svět. „Bezvýhradně jsem ho obdivoval,“ pokračuje ve svém vyznání Lambert. „Byl to právě on, kdo mě uvedl do světa velkých houslistů s nejvyšší úrovní interpretační kultury. Jeho kolegové jsou pro mě Kubelík, Kreisler a Heifetz – jejich nahrávky v té době byly mým každodenním chlebem.“ Pro Josefa Suka byla každodenním chlebem hudba, kterou neuměl interpretovat jinak než ve špičkové kvalitě. Byl posledním žákem houslového virtuosa Jaroslava Kociána, který zase chodil do třídy k Otakaru Ševčíkovi. Suk byl nejen pokračovatelem velkého skladatelského rodu, ale také největších mistrů české houslové školy. Hrával na stradivárky, ale také na nástroj českého houslaře Přemysla Špidlena. Do USA pozval pětadvacetiletého Josefa Suka dirigent Georg Széll – to je větší důkaz talentu a kvality než všechny hudební ceny. Széllovým takřka nadlidskými nárokům na hudebníky nebylo lehké vyhovět. Josef Suk zahájil se Széllem a Clevelandským orchestrem svoji světovou kariéru. Josef Suk byl vynikajícím sólistou i komorním hráčem. Věnoval se samozřejmě hudbě svého pradědečka Antonína Dvořáka i dědečka Josefa Suka, ale byl také vzorovým interpretem Bacha, Mozarta a Beethovena. Sukovu hru charakterizuje plný a zpěvný tón, a dokonalá stylová čistota. Získal šestkrát francouzskou cenu Grand Prix du Disque, Edisonovu cenu v Nizozemsku, cenu Mozartovy společnosti ve Vídni a další. Je držitelem Zlaté desky Columbie z roku 1978, Zlaté desky Supraphonu a v roce 1999 získal platinovou desku Supraphonu za 1 112 000 prodaných nosičů.