8.6.2019, Boris Klepal
Drigentům Zubinu Mehtovi a Neeme Järvimu je celkem sto šedesát pět let a dohromady natočili skoro tisícovku alb. Jejich kariéry jsou fascinující a zároveň jako by se vysmívaly typickým textům z festivalových katalogů, které vypočítávají slavná jména a orchestry, s nimiž objekt zájmu spolupracoval. V případě Mehty i Järviho by takový seznam spolupracovníků vydal na solidní knihu.
Oba dirigenti by v mládí – a možná ještě dnes – dali dohromady rytmickou sekci jazzové kapely. Järvi byl původně hráč na perkuse a Mehta zdatný kontrabasista. Druhý jmenovaný byl také součástí „all stars“ kvintetu, který koncertoval v roce 1969 v londýnské Queen‘s Elisabeth Hall. Kromě Mehty v kapele snů hráli Daniel Barenboim na klavír, Jacqueline Du Pré na violoncello, houslista Itzhak Perlman a violista Pinkas Zuckerman. Videozáznam jejich provedení Schubertova kvintetu Pstruh se objevuje a po zásazích hlídačů autorských práv zase mizí z YouTube, legálně je k dispozici na internetové Medici TV.
Mehtovi bylo v době tohoto legendárního koncertu třiatřicet let, Järvimu o pouhý rok méně. Jeho vstup mezi dirigentskou špičku také registrovali spíš znalci, kteří podrobněji sledovali scénu. Ze severu Evropy, kde Järvi působil, je k mediální slávě o hodně dál než z Vídně nebo z Londýna.
Järvi sice získal v SSSR kvalitní hudební vzdělání, ale dveře do světa mu otevřela až emigrace do USA v roce 1980. V roce 1982 se stal šéfdirigentem orchestru švédského hlavního města Göteborgs Symfoniker – Järvi na tomto postu pracoval dvacet dva let. Když žil v Göteborgu o více než století dříve Bedřich Smetana, trápila ho tam umělecká izolace. O Järvim se díky nahrávkám s Göteborgs Symfoniker dobře vědělo a hovořilo se o nich jedním dechem s Herbertem von Karajanem či Lorinem Maazelem.Kritici Järvimu samozřejmě nepřiznávali vždy jen samé superlativy, ale srovnávali ho jen s těmi nejlepšími.
NOTY JSOU MÁLO, FASCINUJÍCÍ JE AŽ INTERPRETACE
Kladli mu samozřejmě také věčnou otázku, v čem vlastně spočívá práce dirigenta. Järvi o tom v rozhovoru s Brucem Duffem řekl: „Vždy se musíme snažit skladateli nějak pomoci, protože od něj v podstatě nemáme příliš mnoho pokynů. Skladatel zanechal pouze noty a slova jako poco ritardando, andante a podobně – to člověku příliš mnoho neřekne. Je to jen pár řádků notového zápisu, který je potřeba interpretovat. A pokud to nedokážeme, nelze mluvit o mistrovském díle.
Někdy poslouchám nahrávku a řeknu si, že ti lidé přehrávají noty, ale nepodávají žádný výkon. I vynikající dirigenti s vynikajícími orchestry někdy jen přehrávají noty. Třeba je přehrávají i krásně, ale nic víc v tom není. Je to samozřejmě hodně osobní a třeba vás to ani nezajímá – ale frázování a interpretace hudby reálně existují.
V Haydnových symfoniích nebo Bachových skladbách nenajdete předepsané crescendo, ale když ho tam uslyšíte třeba na nahrávce Thomase Beechama, tak vás výsledek fascinuje. Co je špatného na tom, jak Bruno Walter četl Mozarta? Ano, je to velmi romantické čtení, ale výsledek je krásný! Dirigent pomáhá skladatelům, aby se stali slavnými nebo naopak neznámými.“
PRÁCE NA ZKOUŠKÁCH, NAPĚTÍ AŽ PŘED PUBLIKEM
Novinář Bruce Duff vyzpovídal i Zubina Mehtu, který se o práci dirigenta rozhovořil takto: „Všechna technická práce se samozřejmě musí udělat během zkoušek. Konstrukce provedení je hotová a je to moje povinnost. Pokud smyčcová sekce orchestru necítí správně začátek fráze ani její vrchol, musíme to dát společně dohromady. A všechno to musí být hotové na zkouškách. Mnoho intimních momentů se musí důkladně nazkoušet a není možné jejich vyznění nechat až na vystoupení. Otázka napětí při provedení skladby ale zůstává až na samotný koncert, to se nazkoušet nedá. Všechny pointy provedení si zkrátka nelze naplánovat předem. S orchestrem, jako je Izraelská filharmonie, se kterou jsem v tak důvěrném spojení, pracujeme tvrdě na vystavění jednotlivých částí klasických symfonií. Rozkvést je ale necháváme až na koncertě.Nutným předpokladem je ovšem orchestr, který je dokonalý v rytmu i intonaci a skladbu perfektně ovládá. Spousta věcí se ale odehraje až na jevišti.“
Zubin Mehta i Neeme Järvi jsou dirigenti klasického typu s důrazem na osobitost frázování – na tom se oba ve svých výkladech dirigentské práce shodnou. Na Dvořákově Praze navíc oba vystoupí s orchestry, které pokládají za své domácí – Mehta s již zmíněnou Izraelskou filharmonií, Järvi s Estonským národním symfonickým orchestrem, který vedl v letech 1963–1979 a v roce 2010 se na šéfdirigentskou pozici vrátil. Krásu i odlišnost jejich frázování bude moci festivalové publikum posoudit v Mahlerově monumentální Symfonii č. 3, kterou provede Mehta, a v Brucknerově Symfonii č. 4 pod taktovkou Järviho.
