Předávání Ceny Antonína Dvořáka ve Španělském sále se letos promění v přátelskou oslavu. Skleněná violoncella sice převezmou Sir Simon Rattle a Magdalena Kožená, ale skupina spřízněných hudebníků je obklopí jako luxusní domácí kapela. K atmosféře důvěrnosti pak přispějí i menší a zábavnější skladby Antonína Dvořáka a Ludwiga van Beethovena, které samotný ceremoniál orámují. Komplexní hudební osobnosti vynikajícího dirigenta a mezzosopranistky přitáhnou i tak maximum pozornosti, stejně jako se jim to už řadu let daří na nejvýznamnějších světových jevištích. Rattle kdysi pozvedl z průměrnosti ke špičce Birminghamské symfoniky a 16 let byl šéfem Berlínských filharmoniků. Současný hlavní hostující dirigent České filharmonie k poctě Rafaela Kubelíka při debutu s orchestrem okouzlil publikum Slovanskými tanci i Zlatým kolovratem, nedávno vyšla jeho nahrávka Její pastorkyně s Londýnským symfonickým orchestrem. Kožená se na světových scénách prosadila interpretacemi Bacha a Mozarta, ale český repertoár se na jejích programech i nahrávkách objevuje pravidelně. Dvořákovy písňové cykly či opery Bohuslava Martinů s ní úspěšně cestovaly do světa, zatímco ji v myšlenkách zároveň vracely domů. 

Laureáti 2025

Magdalena Kožená

Magdalena Kožená patří mezi nejvyhledávanější pěvkyně současnosti. Její rozmanitý repertoár sahá od hudby barokní přes díla mistrů klasicismu a romantismu až po hudbu 20. století. Zpěv studovala na konzervatoři v rodném Brně a poté u Evy Blahové na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Z jejích četných domácích i zahraničních soutěžních úspěchů je nejvýznamnější absolutní vítězství na mezinárodní soutěži W. A. Mozarta v Salcburku roku 1995. Během své dosavadní bohaté umělecké dráhy vystoupila na mnoha předních světových koncertních podiích a renomovaných festivalech, ztvárnila rovněž řadu rolí na jevištích slavných operních domů včetně londýnské Covent Garden či newyorské Metropolitní opery. Za své nahrávky, pořízené pro společnosti Deutsche Grammophon, EMI Classics, Linn Records či Pentatone, pěvkyně získala prakticky všechna významnější ocenění udělovaná hudebními časopisy včetně prestižních Gramophone Awards v několika kategoriích.

Magdalena Kožená je nejen vynikající pěvkyní, ale rovněž kulturní ambasadorkou České republiky. Aktivně se podílí na propagaci české hudby a jejího kulturního dědictví v zahraničí, ať již při koncertních vystoupeních, nebo prostřednictvím nahrávek. V jejím repertoáru je bohatě zastoupena písňová tvorba českých klasiků, zejména Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, ale například také díla Petra Ebena nebo v českých zemích narozených židovských autorů Ervina Schulhoffa či Hanse Krásy. Věnuje se rovněž interpretaci operních děl české provenience, jak dokládají např. ceněné nahrávky Janáčkovy opery Káťa Kabanová a opery Julietta Bohuslava Martinů.

Významnou součást aktivit Magdaleny Kožené tvoří její podpora základního uměleckého vzdělávání v České republice – za tímto účelem založila nadační fond, který mj. pořádá celostátní festival mladých interpretů ZUŠ Open. Za své rozmanité hudební aktivity získala pěvkyně řadu prestižních ocenění. Je Rytířem řádu umění a literatury Francouzské republiky, v roce 2023 převzala od prezidenta ČR medaili Za zásluhy 1. stupně v oblasti umění, je držitelkou Ceny ministra zahraničních věcí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky a Zlaté medaile za zásluhy na poli umění od Mezinárodního výboru washingtonského Kennedyho centra pro umění. Město Halle jí udělilo Cenu Georga Fridricha Händela, svého slavného rodáka, a je čestnou doktorkou Janáčkovy akademie múzických umění.

Sir Simon Rattle

Sir Simon Rattle patří dlouhodobě k nejuznávanějším světovým dirigentům. Rodák z Liverpoolu vystudoval londýnskou Královskou hudební akademii a svou profesionální dráhu zahájil u Birminghamského symfonického orchestru. Do všeobecného povědomí vstoupil zejména jako šéfdirigent Berlínské filharmonie, v jejímž čele stál v letech 2002–2018. Během šestnácti let jeho působení orchestr zásadně rozšířil své aktivity, např. prostřednictvím projektu Digital Concert Hall, umožňujícího divákům na celém světě zažít koncerty filharmoniků prostřednictvím internetu. V letech 2017–2023 Simon Rattle zastával post hudebního ředitele Londýnského symfonického orchestru, s nímž je i nadále spojen jako emeritní dirigent. V současné době úzce spolupracuje s Orchestrem doby osvícenství a je hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie s podtitulem „k poctě Rafaela Kubelíka“. Zároveň spolupracuje s dalšími špičkovými orchestry, jakými jsou Vídeňští filharmonici, Staatskapelle Berlin nebo Mahlerův komorní orchestr, stejně jako s renomovanými operními domy včetně Královské opery Covent Garden v Londýně, Berlínské státní opery a Metropolitní opery v New Yorku.

Hudební cítění Simona Rattlea bylo od dětství významně ovlivněno českou hudební kulturou. Již jako sedmiletý poslouchal gramofonové nahrávky České filharmonie pod vedením Karla Ančerla, díky nimž objevil osobitý hudební jazyk Leoše Janáčka, a s otcem hrával na klavír Dvořákovy Slovanské tance, které podle jeho vlastních slov zásadně přispěly k jeho rozhodnutí věnovat se hudbě. Jako patnáctiletý poprvé zažil dirigentské vystoupení Rafaela Kubelíka. Slavný český mistr taktovky se od té doby stal jeho oblíbeným dirigentem a doslova mu prý „změnil život“. Dnes Simon Rattle patří mezi nejvýznamnější světové interprety, které lze považovat za propagátory české hudby. Ve svém repertoáru má např. Janáčkovu Sinfoniettu, Tarase Bulbu či Glagolskou mši, Dvořákovy Slovanské tance a další orchestrální skladby či koncertantní díla Bohuslava Martinů. Realizoval ceněnou soubornou nahrávku Dvořákových erbenovských symfonických básní, snímek Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky či v loňském roce vydané album Czech Songs s písněmi Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka, Hanse Krásy a Gideona Kleina. Simon Rattle je držitelem mnoha ocenění, z nichž jmenujme alespoň Řád britského impéria, Řád Za zásluhy a Wolfovu cenu za umění. Roku 2022 obdržel čestný doktorát Janáčkovy akademie múzických umění.

Díky svému výjimečnému talentu a hudební zralosti je houslistka Veronika Eberle stálým hostem mnoha předních světových orchestrů, koncertních sálů a festivalů a rovněž spolupracuje s některými z nejvýznamnějších dirigentů.

Do mezinárodního povědomí ji uvedl Sir Simon Rattle, když ji jako šestnáctiletou roku 2006 představil na Velikonočním festivalu v Salcburku přeplněnému Festpielhausu při provedení Beethovenova koncertu s Berlínskou filharmonií.

Mezi nejvýznamnější orchestry, s nimiž od té doby spolupracovala, patří Londýnský symfonický orchestr (Rattle), Královský orchestr Concertgebouw v Amsterdamu (Holliger), Newyorská filharmonie (Gilbert), Montrealský symfonický orchestr (Nagano), Mnichovská filharmonie a Orchestr lipského Gewandhausu (Louis Langrée), Symfonický orchestr Berlínského rozhlasu (Janowski), Symfonický orchestr Hesenského rozhlasu (P. Järvi), Bamberští symfonikové (Robin Ticciati, Nott), Tonhalle-Orchester Zürich (M. Sanderling), NHK Symphony (Kout, Stenz, Norrington) a Rotterdamská filharmonie (Rattle, James Gaffigan, Yannick Nézet-Seguin).

zdroj: Askonas Holt

foto © Louie Thain

Brett Dean se narodil a studoval v Austrálii a později se přestěhoval do Německa. Čtrnáct let byl členem Berlínské filharmonie a ve stejné době začal také komponovat. Jeho skladby uvádí řada předních světových dirigentů a orchestrů včetně Sira Simona Rattla, Vladimira Jurowskiho, Simone Young, Daniela Hardinga, Andrise Nelsonse, Marin Alsop a Sakariho Orama. Většina Deanových děl vychází z literárních, politických, environmentálních nebo vizuálních podnětů včetně řady skladeb inspirovaných uměleckými díly jeho manželky Heather Betts.

Brett Dean začal komponovat v roce 1988. Zpočátku se zaměřoval na experimentální filmové a rozhlasové projekty a na improvizační performance. Jeho skladatelská pověst nabývala na věhlasu a mezinárodní uznání mu přinesl klarinetový koncert Ariel's Music (1995), který získal ocenění Mezinárodní tribuny skladatelů UNESCO, a skladba Carlo (1997) pro smyčce, sampler a magnetofonovou pásku, inspirovaná hudbou Carla Gesualda.

V roce 2009 získal za svůj houslový koncert The Lost Art of Letter Writing Grawemeyerovu cenu za hudební kompozici a v roce 2016 mu Australská rada udělila hudební cenu Dona Bankse za trvalý a významný přínos australské hudební scéně. V roce 2017 měla jeho druhá opera Hamlet premiéru na operním festivalu v Glyndebourne, kde sklidila velký ohlas. Od té doby byla uvedena v Opeře v Kolíně nad Rýnem, na festivalu v Adelaide, v Metropolitní opeře, Bavorské státní opeře a Australské opeře. V roce 2018 získala britské ocenění South Bank Sky Arts a cenu International Opera za nejlepší novou operu. V roce 2022 získal Brett Dean cenu Ivora Novella za skladbu pro komorní soubor Madame ma bonne sœur napsanou pro mezzosopranistku Lotte Betts-Dean a soubor Armida Quartet. V roce 2023 pak následovala cena Ivora Novella za orchestrální skladbu za Koncert pro violoncello zkomponovaný pro Albana Gerhardta.

Mezi další Deanovy významné skladby patří Klavírní koncert pro Jonathana Bisse a Koncert pro trubku pro Håkana Hardenbergera. K nedávným kompozicím se řadí orchestrální skladba Nocturnes and Night Rides pro Bavorskou státní operu a In spe contra spem pro dva soprány a orchestr, kterou v roce 2023 uvedl v premiéře Londýnský filharmonický orchestr. V letech 2019–2023 byl Dean rezidenčním skladatelem Londýnského filharmonického orchestru a v sezóně 2023/2024 ve Wigmore Hall. V roce 2024 byl jmenován hostujícím profesorem na katedře skladby a soudobé hudby londýnské Královské hudební akademie.

Dean hojně koncertuje jako violista a dirigent a s mnoha předními světovými orchestry uvádí svůj Violový koncert. Je rozeným komorním hráčem, který často spolupracuje s dalšími sólisty a soubory, mezi něž patří Doric Quartet, Scharoun Ensemble, Australský komorní orchestr a Australská národní hudební akademie. V roli dirigenta nápaditě staví dramaturgii koncertů na vlastních skladbách v kombinaci s díly jiných autorů. V minulosti vystoupil například s Tonhalle-Orchester Zürich, Finským rozhlasovým symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem BBC, Losangeleskou filharmonií, Concertgebouw Orchestra, Melbournským symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem Sydney, Filharmonií BBC, Göteborským symfonickým orchestrem, Torontským symfonickým orchestrem a Švédským komorním orchestrem.

V sezoně 2024/2025 Dean působí jako dirigent Symfonického orchestru Australské národní hudební akademie a v roli instrumentalisty vystupuje na Australském festivalu komorní hudby, v Hatfield House a na Mezinárodním festivalu komorní hudby na ostrově Purbeck, kde zazní světová premiéra jeho skladby I Starred Last Night, I Shone v nové úpravě pro hlas a smyčcové trio. V další části sezóny Brett Dean jako dirigent předstoupí před Švédský komorní orchestr, Laponský komorní orchestr a Riot Ensemble. V roce 2025 se uskuteční španělská premiéra Deanova díla In spe contra spem v podání Orquesta Nacional de España (pod taktovkou Jaimeho Martína) a německá premiéra skladby Fire Music s Berlínskou filharmonií (pod taktovkou Marin Alsop).

Nahrávky Deanových skladeb vyšly u hudebních vydavatelství BIS, Chandos, Warner Classics, ECM Records a ABC Classics. K nejvýznamnějším počinům patří nahrávky skladeb Shadow Music, Testament, Short Stories a Etudenfest v podání Švédského komorního orchestru pod taktovkou samotného skladatele, které v roce 2016 vydala společnost BIS. U vydavatelství BIS vyšel také jeho Violový koncert se Symfonickým orchestrem Sydney. V červnu 2018 vydalo vydavatelství Glyndebourne DVD s představením Hamlet, které v roce 2019 získalo cenu Gramophone.

zdroj: Intermusica

foto © Bettina Stoess

Clemens Hagen pochází ze salcburské hudební rodiny a první lekce hry na violoncello absolvoval v šesti letech. O dva roky později zahájil studium na Mozarteu, později přestoupil na Basilejskou hudební akademii. Mezi jeho učitele patřili Wilfried Tachezi a Heinrich Schiff. Kromě četných prvních cen získal roku 1983 zvláštní cenu Vídeňské filharmonie a cenu Karla Böhma.

Jako sólista vystupuje s mezinárodně renomovanými orchestry, jako jsou Berlínská a Vídeňská filharmonie, Vídeňský symfonický orchestr, Královský orchestr Concertgebouw v Amsterdamu, Camerata Salzburg, Německá komorní filharmonie Brémy, Evropský komorní orchestr, Symfonický orchestr SWR, Clevelandský orchestr a Symfonický orchestr NHK Tokio.

Spolupracoval s dirigenty jako Nikolaus Harnoncourt, Claudio Abbado, Franz Welser-Möst, Ingo Metzmacher, Sándor Végh, Daniel Harding, Zoltán Kocsis a Sylvain Cambreling. Jeho rozsáhlá diskografie zahrnuje živé nahrávky Dvojkoncertu pro housle a violoncello Johannese Brahmse s Gidonem Kremerem a Královským orchestrem Concertgebouw pod vedením Nikolause Harnoncourta a Beethovenův Trojkoncert s Thomasem Zehetmairem, Pierrem-Laurentem Aimardem a Evropským komorním orchestrem za řízení téhož dirigenta.

Hagen společně s Paulem Guldou a Stefanem Vladarem pořídil souborné nahrávky Beethovenových a Schumannových děl pro violoncello a klavír. Jeho nejnovější album obsahuje Haydnův Koncert pro violoncello C dur. Hagen považuje za nezbytný doplněk své sólové dráhy komorní hudbu: nejvýznamnější je v tomto ohledu jeho činnost v rámci souboru Hagen Quartet, s nímž již čtyřicet let koncertuje po celém světě a nahrál více než pětačtyřicet CD pro vydavatelství Deutsche Grammophon.

Mezi jeho další komorní spoluhráče patří Gidon Kremer, Renaud Capuçon, Leonidas Kavakos, Maxim Vengerov, Christian Tetzlaff, Yuja Wang, Evgeny Kissin, Mitsuko Uchida, Martha Argerich, Hélène Grimaud, Kirill Gerstein, Stefan Vladar, Leif Ove Andsnes a Sabine Meyer. Roku 2003 Hagena vyzval Claudio Abbado, aby se připojil k jeho nově založenému Lucerne Festival Orchestra; jeho členem je dodnes.

Od sezony 2018/19 je Hagen violoncellistou Vídeňského klavírního tria. Od roku 1988 vyučuje hru na violoncello a komorní hudbu na Mozarteu a od roku 2003 je zde profesorem. Hraje na nástroj Antonia Stradivariho z roku 1698.

zdroj: Künstlersekretariat Buchmann GmbH

foto © Uta Süße-Krause

Klarinetista Sacha Rattle se po svém vysoce ceněném sólovém debutu v Berlínské filharmonii roku 2009 stal uznávaným sólistou. Je proslulý svým mimořádným hudebním citem, vřelým přednesem a jedinečným zvukem. Jeho rychle se rozvíjející umělecká dráha jej přivedla na koncertní pódia po celé Evropě včetně hudebních přehlídek, jakými jsou Schleswig-Holstein Musik Festival, Spannungen Festival, Gidon Kremer’s Kammermusikfest, Lockenhaus či AnimaMundi Festival v Itálii.

Roku 2011 debutoval v Asii jako sólista s Taiwan National Symphony Orchestra, kde provedl díla Coplanda a Debussyho. Sacha Rattle je také velmi vyhledávaným komorním hráčem, který spolupracuje s umělci jako Isabelle Faust, Lars Vogt, Katia a Marielle Labèqueovy, Françoise Leleux, Pascal Moragues, Guy Braunstein a Peter Donohoe.

Pravidelně vystupuje na recitálech se svou uměleckou partnerkou Zeynep Özsuca. Je rovněž zakládajícím členem dechového kvinteta a klavírního sexteta Berlin Counterpoint, renomovaného souboru, který od roku 2010 vystupuje po celém světě.

Mezi Rattleovy nejvýznamnější úspěchy v poslední době patří debut ve Wigmore Hall, účast na hudebním semináři Prussia Cove OCM, koncerty se souborem O/Modernt, debutové turné po USA s Berlin Counterpoint, rezidence u Linien Ensemble v Madridu, dvojkoncert s Peterem Donohoem a hostování na pozici prvního houslisty v Mahler Chamber Orchestra.

zdroj: sacharattle.com

foto © Sarah Brick

Fagotista Marco Postinghel je od roku 2005 profesorem na salcburském Mozarteu, pedagogicky působí na Mahlerově akademii v Bolzanu a vyučuje hru na dřevěné dechové nástroje v rámci mládežnického souboru Gustav Mahler Youth Orchestra. Působil jako člen poroty na mezinárodních soutěžích, jako je mezinárodní hudební soutěž ARD v Mnichově a The Muri Competition ve Švýcarsku. Je čestným členem florentské Accademia dei Generosi.

Umělec pocházející z Bolzana absolvoval hudební vzdělání nejprve ve svém rodném městě u R. Santiho, později v Hannoveru u K. Thunemanna. Po dvou letech studia na Konzervatoři Benedetta Marcella v Benátkách si vzdělání rozšířil na Karajanově akademii Berlínské filharmonie a v letech 1987–1990 byl členem Evropského mládežnického orchestru.

Jako držitel mnoha cen z mezinárodních soutěží, mimo jiné v Martigny, Toulonu a Praze, koncertoval po celé Evropě, USA, Japonsku, Číně, Koreji a Jižní Americe. Jako sólista hrál všechny významné fagotové koncerty s dirigenty jako S. Bychkov, C. Davies, C. M. Giulini, B. Haitink, D. Harding, L. Maazel, W. Sawallisch a F. Welser-Möst. Mezi jeho partnery při interpretaci komorní hudby patří E. Ax, Y. Bronfman, I. Faust, H. Holliger, L. Kavakos, G. Kremer, V. Mullova, A. Schiff a T. Zimmermann.

Po čtyřech letech angažmá na pozici sólofagotisty v Orchester de Paris nastoupil v roce 1994 na tutéž pozici v Bavorském rozhlasovém symfonickém orchestru v Mnichově. Vystupuje rovněž se soubory zaměřenými na soudobou hudbu, jako jsou Ensemble Recerche, Gruppo Maderna a Ensemble Modern, stejně jako s komorními orchestry, například Chamber Orchestra of Europe, Mahler Chamber Orchestra a Cappella Andrea Barca. Kromě klasického repertoáru se věnuje hudební literatuře určené pro historické nástroje a pravidelně koncertuje s ansámbly jako The English Baroque Soloists, Balthazar Neumann Ensemble, Accademia Bizantina, Concerto Italiano, Il Suonar Parlante, L'Accademia Giocosa a Musica Saeculorum.

zdroj: Mozarteum University

foto © Matteo Postinghel

Hornista Carsten Carey Duffin se narodil roku 1987 v Detmoldu a první hodiny hry na lesní roh absolvoval v šesti letech u Jörga Schulthesse. V lednu 2001 se stal soukromým žákem profesora Michaela Höltzela, učitele hry na lesní roh a prvního hráče v Hamburku. O tři roky později se stal juniorským studentem stuttgartské Akademie hudby a múzických umění. Roku 2006 se po absolvování gymnázia C. D. Grabbeho v Detmoldu stal „studentem na plný úvazek“ ve Stuttgartu.

Získal koncertní zkušenosti v Německu, Francii, Nizozemsku, Rakousku, Maďarsku, Polsku, Mexiku, Japonsku a Spojených státech. Po prvních zkušenostech v regionálních a celostátních mládežnických orchestrech se stal členem Německého federálního mládežnického orchestru a Mladé německé filharmonie.

Své první profesionální orchestrální zkušenosti získal v Concert Orchestra of Berlin pod vedením Lothara Zagroseka, Mahler Chamber Orchestra of Berlin pod vedením Pierra Bouleze a Daniela Hardinga a German Symphony Orchestra of Berlin pod vedením Inga Metzmachera a rovněž v Symfonickém orchestru Bavorského rozhlasu a Berlínské filharmonii.

V září 2007 se stal prvním hornistou ve Státní opeře ve Stuttgartu. V září 2010 nastoupil na pozici sólohornisty v Symfonickém orchestru Bavorského rozhlasu, hraje rovněž ve Festivalovém orchestru Richarda Wagnera v Bayreuthu.

Jako sólista vystoupil s Detmoldským komorním orchestrem, Komorním orchestrem Amadé, Detmoldským mládežnickým orchestrem, NRW Orchestra Academy, NRW State Youth Orchestra a Bochum Symphony.

V sezoně 2008/2009 vystoupil také jako sólista s Univerzitním orchestrem Stuttgartu, Mezinárodní mládežnickou orchestrální akademií v Bayreuthu a na festivalu Mecklenburg-Vorpommern.

zdroj: Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks

foto © Astrid Ackermann

Adam Honzírek působí od roku 2019 jako vedoucí skupiny kontrabasů České filharmonie, se kterou vystupoval v mnoha významných světových sálech, jako například Royal Albert Hall v Londýně, Elbphilharmonie v Hamburku nebo Suntory Hall v Tokiu po boku předních českých i světových umělců, z nichž lze vybrat jména jako Semyon Bychkov, Sir Simon Rattle, Alain Altinoglu, Jakub Hrůša, Yuja Wang, Gautier Capuçon, Josef Špaček a Jan Martiník.

Mimo to se také věnuje komorní i sólové hře na nejhlubší smyčcový nástroj a nevyhýbá se ani soudobým kompozicím (viz spolupráce s Orchestrem Berg, Českým rozhlasem a skladatelem Ondřejem Štochlem na jednom z projektů Hudby k siréně). Je absolventem Konzervatoře Jana Deyla v Praze, kde studoval v kontrabasové třídě Mgr. Pavla Klečky. Nyní studuje na Akademii múzických umění pod vedením doc. Radomíra Žaluda.

zdroj: Adam Honzírek

foto © Petra Hajská

Španělský sál je s rozměry 47 x 24 metrů největším slavnostním prostorem Pražského hradu a nachází se v severním křídle Nového královského paláce. Vznikl na počátku 17. století za vlády Rudolfa II., jeho bohatá štuková výzdoba patří mezi nejvyspělejší projevy manýrismu v Čechách před vypuknutím třicetileté války.