Někdy se vzpomínky uzavřou do chrámu minulosti. Ale náhodou kolem projde mladá tanečnice a vše se náhle otočí vzhůru nohama. Skladatel Erich Wolfgang Korngold, jehož životní dráha začala v Brně a vyvrcholila v Hollywoodu, vytvořil své životní dílo v opeře Mrtvé město. V toku melodické a posluchačsky velmi vděčné hudby je ukryt životní tvůrčí příběh zázračného dítěte Ericha Korngolda i jeho ohromného dramatického talentu, který nakonec vytvářel typický zvuk zlaté éry amerických filmů, ve nichž Korngoldova hudba získala dva Oscary. Opera Mrtvé město hudebně konkuruje dílům italských veristů v čele s Puccinim nebo Richardu Straussovi a neustálé pouto ke kráse by jí mohl závidět i oduševnělý irský požitkář Oscar Wilde.

Drama muže, který se neumí smířit se smrtí manželky, až si ji promítne do náhodné známosti, je psychologicky hluboké i citově omamné. Vášnivou lásku nelze oddělit od zasněných pohledů do minulosti. Je to štěstí, které nás opustilo, nebo víra ve vzkříšení? Odpověď přinese koncertní provedení opery Mrtvé město se špičkovými sólisty v čele s Vidou Miknevičiūtė, Robertem Saccà, Pražským filharmonickým sborem a orchestrem FOK pod vedením jeho šéfdirigenta Tomáše Braunera.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK je předním českým tělesem s úctyhodnou tradicí a mezinárodním renomé, které obohacuje koncertní život české metropole a zároveň na nejvyšší úrovni reprezentuje Prahu a českou kulturu v zahraničí. Jako oficiální orchestr hlavního města Prahy sídlí a koncertuje v atraktivním prostoru Obecního domu. Od roku 2031 by se měla stát jeho domovem nově postavená Vltavská filharmonie. Zkratka FOK symbolizuje původní branže (Film – Opera – Koncert), odkud v roce 1934 přišli muzikanti do orchestru založeného Rudolfem Pekárkem. Orchestr je odnepaměti označován též jako Pražští symfonikové.

Od září 2025 je šéfdirigentem a hudebním ředitelem orchestru Tomáš Netopil. Před ním se na postu šéfdirigenta vystřídali např. Rudolf Pekárek, Václav Smetáček, Jiří Bělohlávek, Petr Altrichter, Gaetano Delogu, Serge Baudo, Jiří Kout, Pietari Inkinen a Tomáš Brauner. Koncertními mistry jsou Roman Patočka a Rita Čepurčenko.

Umělecké renomé a respekt si orchestr udržoval po celou dobu své existence spoluprací s mezinárodně uznávanými dirigenty (Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl, sir Georg Solti, Seiji Ozawa, Walter Süsskind, Zubin Mehta, Kurt Masur, Carlos Kleiber, sir Charles Mackerras, Charles Dutoit, Gennadij Rožděstvenskij, Leonard Slatkin, Michel Plasson, Neeme Järvi, Krzysztof Penderecki, Christoph Eschenbach, Eliahu Inbal, Yan Pascal Tortelier, Paavo Järvi, Richard Hickox, Andrej Borejko, Helmuth Rilling, Jac van Steen a další), instrumentálními sólisty (David Oistrach, Isaac Stern, Josef Suk, Rudolf Firkušný, Svjatoslav Richter, Claudio Arrau, Ivan Moravec, Garrick Ohlsson, Maurice André, Mstislav Rostropovič, Mischa Maisky, Martha Argerich, Heinrich Schiff, Anne-Sophie Mutter, Sergei Nakariakov, Elisabeth Leonskaja, Vadim Repin, Pinchas Zukerman, Felix Klieser, Lukáš Vondráček, Maxim Vengerov a další) a pěvci (Kim Borg, Katia Ricciarelli, Gabriela Beňačková, José Cura, Anne Sofie von Otter, Peter Dvorský, Edita Gruberová, Thomas Hampson, Ruggero Raimondi, Philip Langridge, Renée Fleming, Bernarda Fink, Linda Watson, Eva Urbanová, Pavel Černoch, Simon O’Neill a další).

Každou sezónu odehrají Pražští symfonikové v Praze na padesátku orchestrálních koncertů. Před zahájením sezóny se orchestr setkává se svým publikem na tradičním open-air koncertu ve Valdštejnské zahradě.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK hostoval ve většině evropských zemí, opakovaně ve Spojených státech amerických, navštívil rovněž Jižní Ameriku, Portoriko, Tchaj-wan, Turecko, Izrael, Omán, Čínu a další země. Tradičními destinacemi pro zájezdy jsou Japonsko a Jižní Korea. V 91. sezóně Pražské symfoniky čekají zájezdy do Německa, Švýcarska a na Slovensko.

Dlouhou tradici orchestru dokládá rozsáhlý katalog gramofonových, rozhlasových a televizních snímků; nejzajímavější archivní nahrávky FOK zpřístupnil online. Orchestr nahrál hudbu k většině českých filmů třicátých let; mezi prvními byly Hrdinný kapitán Korkoran, Dívka v modrém, Hej rup!, Svět patří nám, Škola základ života, Tři vejce do skla, Kristián. Pod taktovkou šéfdirigenta Tomáše Braunera natočili Pražští symfonikové Dvořákovy Slovanské tance, skladby Karla Husy včetně legendární Hudby pro Prahu 1968 nebo klavírní koncerty Sergeje Rachmaninova s Lukášem Vondráčkem.

Značka FOK je též spojena s pořádáním komorních koncertů. Cykly Komorní hudba a Stará hudba pořádá FOK v kostele sv. Šimona a Judy, který též spravuje. V Rudolfinu pořádá od 50. let cyklus klavírních recitálů pod názvem Světová klavírní tvorba, v Klášteře sv. Anežky České cyklus Obrazy a hudba a v Divadle Viola hudebně-literární pořady cyklu Slovo a hudba.

zdroj: Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK

foto © Petra Hajská

Tomáš Brauner patří k nejvyhledávanějším dirigentům své generace. Od sezóny 2020/2021 je šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. V letech 2018–2021 byl šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a hlavním hostujícím dirigentem Plzeňské filharmonie, v letech 2013–2018 zastával funkci šéfdirigenta Plzeňské filharmonie. V letech 2014–2018 působil též jako hlavní hostující dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze.

Tomáš Brauner pravidelně spolupracuje s předními symfonickými orchestry a operními domy: Česká filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Münchner Symphoniker, Deutsche Radio Philharmonie, Nürnberger Symphoniker, Krakovská filharmonie, National Radio Orchestra Romania, Slovenská filharmonie, Philharmonie Südwestfalen, Státní orchestr moskevského rozhlasu, Orchestra of Colours Athen aj.

Uměleckou dráhu operního dirigenta zahájil v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Pravidelně hostuje v Národním divadle v Praze a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V Palacio de Bellas Artes v Mexico City dirigoval Janáčkovu Její pastorkyňu. V roce 2018 dirigoval Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK mj. na zájezdech v Mnichově a Poznani. V srpnu 2022 společně debutovali v Labské filharmonii v Hamburku. V sezóně 2023/2024 ho s FOK čekají zájezdy do Rakouska, Německa, Japonska a Jižní Koreje.

V letech 2020–21 během pandemie natočil s FOK např. Dvořákovy Slovanské tance, skladby Karla Husy (včetně legendární Hudby pro Prahu 1968), hornové koncerty s Radkem Baborákem nebo klavírní koncerty Sergeje Rachmaninova s Lukášem Vondráčkem.

Tomáš Brauner se narodil v roce 1978 v Praze. Studoval hru na hoboj a dirigování na pražské Státní konzervatoři. V roce 2005 absolvoval Hudební fakultu Akademie múzických umění, obor dirigování. Následovala studijní stáž na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. V roce 2010 se stal laureátem Mezinárodní dirigentské soutěže Dimitrise Mitropoulose v Aténách.

zdroj: Symfonický orchestr Českého rozhlasu

Pražský filharmonický sbor byl založen roku 1935 sbormistrem a pedagogem Janem Kühnem. Ve své 91. sezoně je tedy nejstarším českým profesionálním pěveckým sborem. Jeho jméno však rezonuje na předních příčkách i v zahraničí. Aktuálně je oceňován hlavně za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru. Od roku 2007 stojí v čele sboru hlavní sbormistr a umělecký vedoucí Lukáš Vasilek. Druhým sbormistrem, který těleso připravuje a vede, je Lukáš Kozubík.

Pod vedením Lukáše Vasilka si sbor vybudoval pozici vysoce uznávaného partnera významných orchestrů. Na domácí scéně dlouhodobě spolupracuje především s Českou filharmonií a na vlastních sborových koncertech se pojí s orchestrem Prague Philharmonia. Ve světovém měřítku mezi jeho hudební partnery patří například Berlínští filharmonici, Vídeňští symfonikové, Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu Hamburk nebo Hongkongský filharmonický orchestr.

Cenné zkušenosti sbírá Pražský filharmonický sbor ze spojení se špičkovými dirigenty, kterými v nedávné době byli Christoph Eschenbach, Semyon Bychkov, Jakub Hrůša nebo Sir Simon Rattle. Sbor se pravidelně účastní věhlasných hudebních festivalů jako Smetanova Litomyšl, Pražské jaro, Dvořákova Praha nebo Dny Bohuslava Martinů. Za hranicemi působí v posledních letech coby rezidenční sbor operního festivalu Bregenzer Festspiele, kam zavítá i letos.

V 91. sezoně čekají Pražský filharmonický sbor další zajímavé spolupráce se světovými dirigentskými osobnostmi, ať už je to Zubin Mehta, Antonio Pappano, nebo Giovanni Antonini.

Vedle běžné koncertní činnosti se Pražský filharmonický sbor věnuje vzdělávacím projektům. Pro malé posluchače připravuje cyklus edukativních koncertů, a to jak ve školní verzi, tak i pro rodiny s dětmi. Jejich program klade důraz na zábavnou formu a aktivní zapojení dětí. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii Pražského filharmonického sboru k poctě Soni Červené, díky níž si mohou mladí zpěváci vyzkoušet praxi v profesionálním tělesu, podílet se na velkých hudebních projektech a získat zkušenosti ze spoluprací s předními umělci.

Hlasové kvality sboru dokazuje mimo jiné i bohatý archiv nahrávek, který se každou sezonou rozrůstá. Diskografie obsahuje alba vydaná u společností Pentatone, Decca Classics, Sony Classical nebo Supraphon. Pražský filharmonický sbor získal za natáčecí činnost i několik ocenění, konkrétně od britských časopisů Gramophone a BBC Music Magazine nebo prestižní cenu Diapason d’Or de l’Annèe. První gramofonová nahrávka vznikla v roce 1952 s dirigentem Václavem Talichem a nesla Dvořákovo oratorium Stabat Mater, mezi poslední vydané CD z roku 2023 se řadí Mahlerova Symfonie č. 2 s Českou filharmonií a Semyonem Bychkovem a vlastní album sboru Stravinskij, Janáček, Bartók: Village Stories.

Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert, Ceny České televize – Klasika roku a v roce 2022 se stal laureátem Ceny Antonína Dvořáka za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby. Album Village Stories získalo v květnu 2024 ocenění CHOC de Classica.

zdroj: Pražský filharmonický sbor

foto © Petr Chodura

Lukáš Kozubík je sbormistrem Pražského filharmonického sboru, uměleckým vedoucím Akademie Pražského filharmonického sboru k poctě Soni Červené a šéfsbormistrem Sboru Národního divadla v Praze. Hostoval v mnoha českých i slovenských operních domech a spolupracoval s předními orchestry.

S Pražským filharmonickým sborem nastudoval díla Antonína Dvořáka, Francise Poulenca, Alexandra Skrjabina či Richarda Wagnera. Na festivalu Smetanova Litomyšl zaujal inscenací Carmina Burana a pro švýcarský St. Galler Festspiele připravil se sborem Schmidtovu operu Notre Dame. Díky svému vřelému a lidskému přístupu se kromě klasických koncertů zaměřuje také na vzdělávací projekty a nově vznikající sérii rodinných koncertů.

Dirigování sboru vystudoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně pod vedením Lubomíra Mátla. Absolvoval rovněž obor operní zpěv na Janáčkově konzervatoři a na Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity. Už během studií začal spolupracovat s řadou koncertních sborů, jako jsou Mátlův akademický sbor, pěvecký sbor Lumír Brno, soubory Musica Conspirata Brno, Ansámbl Forte nebo Chorus Ostrava.

Jeho pestrá umělecká činnost ho zavedla na pozice asistenta dirigenta, sbormistra a korepetitora Komorní opery JAMU. Zasedl také v porotách několika sborových soutěží. Ve svém profesním portfoliu má desítky operních inscenací, které připravoval nejen na domácí scéně, ale i pro festivaly v Maďarsku, Polsku a Německu. Věnuje se rovněž kantátové a oratorní tvorbě.

Při svém dlouhodobém působení na Slovensku se věnoval především opeře. V letech 2012–2021 byl sbormistrem opery Státního divadla v Košicích, kde také založil a umělecky vedl Dětské operní studio SD Košice. Jako pedagog na tamní konzervatoři založil operní studio a školní sbor. Pravidelně spolupracoval se Státní filharmonií Košice, Státním komorním orchestrem Žilina a komorním smyčcovým orchestrem Musica Iuvenalis.

zdroj: Pražský filharmonický sbor

foto © Petra Hajská

Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu je důležitou součástí rodiny uměleckých těles, která ztělesňují a dále rozvíjejí kulturní hodnoty veřejnoprávního Českého rozhlasu. S většinou z nich také úzce spolupracuje. Na koncertech, divadelních představeních, rozhlasových a televizních nahrávkách či hudebních nosičích se veřejnosti představuje společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Big Bandem Českého rozhlasu, Brněnským orchestrem lidových nástrojů i Dismanovým dětským rozhlasovým souborem. Ke spolupráci si jej zvou například také Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK nebo PKF – Prague Philharmonia.

Těžištěm činnosti sboru je samostatné vystupování se skladbami mistrů české i světové sborové tvorby, často psanými přímo pro dětské rozhlasové zpěváky. Přestože se sbor věnuje převážně klasické hudbě, nevyhýbá se ani jiným žánrům. Pravidelně se podílí také na zahraničních projektech a filmových či televizních produkcích. Jeho hlasy zazněly například ve filmové adaptaci muzikálu Matylda (Netflix) nebo Wicked 2 a v roce 2025 reprezentoval Českou republiku na světové výstavě EXPO v japonské Ósace.

Nahrávky Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu se počítají na stovky. K nejvyhledávanějším z poslední doby patří Brittenův cyklus Ceremony of Carols, Sen noci svatojánské Václava Trojana se SOČRem a hercem Petrem Štěpánkem, Písničky na celý rok Jaroslava Šimíčka, CD koled a lidových písní s BROLN nebo Kouzelné melodie – písničky z českých pohádek s Davidem Deylem. Sbor natočil také několik hudebních klipů, v nichž účinkuje se SOČRem za účasti například Adama Plachetky, Jana Smigmatora nebo zpěvačky Kaczi.

V Dětském rozhlasovém sboru získalo hudební vzdělání a kulturní zázemí mnoho osobností českého kulturního a společenského života. Za všechny jmenujme zpěváky Jiřího Korna, Janu Koubkovou, Petra Jandu, Radku Fišarovou, harfistku Janu Bouškovou, skladatele Jaroslava Uhlíře či Petra Maláska. Od roku 2016 je jeho sbormistryní Věra Hrdinková.

zdroj: Český rozhlas

foto © Khalil Baalbaki

Dlouhých 27 let působila ve sboru Bambini di Praga, nejprve jako sólistka a členka sboru, později jako pedagožka a sbormistryně. Se sborem vystoupila v Evropě, Japonsku i Americe a jako sbormistryně vedla děti na koncertních zájezdech do New Yorku, Itálie, Francie nebo Německa.

V roce 2007 založila komorní smíšený sbor Carmina Bohemica, který se pod jejím vedením rychle vypracoval ve špičkové hudební těleso. Od 4. ledna 2016 vede Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu.

zdroj: Český rozhlas

foto © Khalil Baalbaki

Německo-italský tenorista Roberto Saccà zpívá již více než dvě desetiletí na pódiích nejvýznamnějších světových operních domů. Vystoupil pod taktovkou Semyona Bychkova, Riccarda Chaillyho, Christopha von Dohnányiho, Sira Johna Eliota Gardinera, Daniela Gattiho, Bernarda Haitinka, Daniela Hardinga, Nikolause Harnoncourta, Christophera Hogwooda, Lorina Maazela, Zubina Mehty, Ingo Metzmachera, Riccarda Mutiho, Seiji Ozawy, Antonia Pappana, Georgese Prêtreho, Christiana Thielemanna, Franze Welsera-Mösta a dalších.

V sezoně 2019/2020 se vrátil do milánské La Scaly, kde debutoval v roli Heroda (Salome) s dirigentem Riccardem Chaillym, v sezoně 2020/2021 debutoval jako Paul (Mrtvé město) v bruselském divadle La Monnaie. V téže sezoně byl angažován do role Niciase v nové inscenaci Massenetovy opery Thaïs v režii Petera Konwitschného v Divadle na Vídeňce.

Nedávno uplynulé sezony zahrnují jeho debut v roli Othella ve frankfurtské opeře a debut v roli Aegista (Elektra) v milánské La Scale, Baccha (Ariadna na Naxu) v Théâtre des Champs-Elysées v Paříži, Florestana (Fidelio) v Seville, Lohengrina a Císaře v nové inscenaci Ženy beze stínu v Hamburku, Eleazara (Židovka) ve Štrasburské opeře a Baccha v Berlínské státní opeře. Představil se také v rámci několika galakoncertů a dalších vystoupení. Na Bayreuthských slavnostech si zopakoval roli Logeho ve Zlatu Rýna – v roce 2016 zde jako host v této roli debutoval.

Vedle operních angažmá je Roberto Saccà vyhledávaným koncertním pěvcem.

zdroj: Hilbert Artists Management GmbH

Litevská sopranistka Vida Miknevičiūtė v sezoně 2023/2024 debutuje jako Hraběnka v opeře Capriccio Richarda Strausse ve Viktoriánské opeře v Melbourne pod taktovkou Simone Young. Diváci ji dále mohou vidět jako Lízu (Piková dáma) v Semperově opeře v Drážďanech, Jenůfu, Chrysothemis (Elektra) a Elsu (Lohengrin) ve Staatsoper Unter den Linden, Sentu (Bludný Holanďan) v berlínské Deutsche Oper a Chrysothemis na Mnichovském operním festivalu. S Berlínskými filharmoniky se představí na silvestrovských koncertech jako Sieglinde (Valkýra) pod taktovkou Kirilla Petrenka a tuto roli bude zpívat také v „Prstenu“ ve Staatsoper Unter den Linden a ve Festspielhaus Baden-Baden.

V sezoně 2022/2023 debutovala jako Sieglinde v nové inscenaci „Prstenu“ režiséra Dmitrije Černiakova ve Staatsoper Unter den Linden a tuto roli zpívala rovněž v Teatro San Carlo v Neapoli. Jako Salome debutovala i v milánské La Scale a v Deutsche Oper Berlin. Kromě toho opět hostovala v Bavorské státní opeře (Chrysothemis, Giuditta, Salome), debutovala v Semperově opeře v Drážďanech jako Lisa v nové inscenaci Pikové dámy a kromě Sieglinde se představila také jako Jenůfa a Senta v Berlínské státní opeře. S Lotyšským národním symfonickým orchestrem debutovala v roli Brünnhilde v koncertním provedení opery Richarda Wagnera Siegfried.

Vida Miknevičiūtė debutovala na Salcburském festivalu v roce 2021 jako Chrysothemis (Elektra) pod taktovkou Franze Welsera-Mösta. V sezoně 2021/2022 úspěšně debutovala v Bavorské státní opeře v Mnichově jako Giuditta v nové inscenaci stejnojmenné Lehárovy operety, vrátila se do Vídeňské státní opery jako Marietta (Mrtvé město), do Hamburské státní opery jako Chrysothemis a do Berlínské státní opery jako Elsa a Chrysothemis. V říjnu 2021 debutovala také ve Velkém divadle v Moskvě jako Salome a tuto roli zpívala i v nové inscenaci Christopha Loye ve Finské národní opeře v Helsinkách.

V sezoně 2019/2020 debutovala jako Elsa v nové inscenaci Lohengrina režiséra Calixta Bieta v berlínské Staatsoper Unter den Linden, kde v sezoně 2018/2019 úspěšně vystoupila jako Chrysothemis pod taktovkou Daniela Barenboima a kam se v sezoně 2019/2020 vrátila jako Helmwige (Valkýra). Ve Viktoriánské opeře v Melbourne debutovala v roli Salome, kterou ocenila kritika i veřejnost. Za vynikající interpretaci této role rovněž získala cenu Green Room Award jako nejlepší pěvkyně v hlavní roli. Se stejnou úlohou se následně představila také ve Vídeňské státní opeře. Další hostování ji zavedla do Staatstheater Kassel v roli Císařovny (Žena beze stínu), Chrysothemis, Maddaleny di Coigny (Andrea Chénier) a Elektry (Idomeneo), do Stuttgartské státní opery v úloze Princezny Natalie Oranžské (Princ z Homburgu), do Frankfurtské opery v roli Sylvy Varescu (Čardášová princezna) a do Lipské opery, kde ztvárnila Irenu v opeře Rienzi. V Lotyšské národní opeře v Rize debutovala jako Alžběta (Tannhäuser) a vystoupila zde i jako Markétka (Faust), Senta a Líza. V roli Senty vystoupila také ve Státním divadle ve Wiesbadenu.

V letech 2011–2020 byla Vida Miknevičiūtė členkou souboru Staatstheater Mainz, kde zpívala Elektru (Idomeneo), Princeznu Natalii Oranžskou (Princ z Homburgu), Taťánu (Evžen Oněgin), Fiordiligi (Così fan tutte), Margheritu (Mefistofeles), Violettu Valéry (Traviata), Evu (Mistři pěvci norimberští), Markétku (Faust), Blanche (Dialogy karmelitek), Mimi (Bohéma), Uršulu (Malíř Mathia), Alžbětu (Don Carlos), Sieglindu („Prsten“), Marii (Simon Boccanegra) a další.

Vida Miknevičiūtė získala četné profesní podněty od dirigentů, s nimiž spolupracovala. Patří k nim renomovaní umělci, jako jsou Simone Young, Daniel Barenboim, Adam Fischer, Valerij Gergijev, Alexander Joel, Eun Sun Kim, Franz Welser-Möst, Peter Schneider, Kent Nagano, Gintaras Rinkevičius a Hermann Bäumer. Vida Miknevičiūtė dosud účinkovala v inscenacích režisérů, jako jsou Lorenzo Fioroni, Katharina Thalbach, Johannes Schütz, Tilman Knabe, Harry Kupfer, Christof Nel, Christoph Loy, Tom Ryser a Vera Nemirova.

Koncertní vystoupení zpěvačku zavedla do Tonhalle v Curychu, Laeiszhalle v Hamburku, na hudební festival v Mikkeli, do Teatro di San Carlo v Neapoli, na Bratislavské hudební slavnosti, do L'Auditori de Barcelona a Auditorio Nacional v Madridu a také do rodné Litvy. Provedla sopránové party Mozartova Requiem a Korunovační mše, Brahmsova Německého requiem, Beethovenovy 9. symfonie, Mahlerovy 4. symfonie, Dvořákova Stabat Mater, Orffovy kantáty Carmina Burana a Verdiho Requiem.

Po absolvování střední hudební školy vystudovala magisterský obor zpěv na Litevské akademii hudby a divadla v Kaunasu. Stipendium programu Erasmus pomohlo mladé sopranistce v roce 2003 na Vysokou hudební školu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v Lipsku. V letech 2005–2007 byla Vida Miknevičiūtė členkou Mezinárodního operního studia Curyšské opery. Současně získala hostující smlouvy s Festivalem Aix-en-Provence a Divadlem v Basileji. V letech 2008–2010 byla angažována v Mezinárodním operním studiu Hamburské státní opery, kde ztvárnila role Hébé a Phani (Les Indes galantes), Paminy (Kouzelná flétna), Adiny (Elixír lásky), Mařenky (Jeníček a Mařenka), Micaely (Carmen), Wellgunde a Freie (Zlato Rýna) a Helmwige (Valkýra). Jako Freia se rovněž v rámci hostování Hamburské státní opery představila v australském Brisbane pod taktovkou Simone Young.

Zpěvačka se úspěšně zúčastnila různých soutěží. Je mimo jiné držitelkou 1. ceny a 1. ceny diváků pěvecké soutěže Roberta Stolze Vídeňská opereta v Hamburku a dalších soutěží v Litvě a Rusku. Je také stipendistkou Barenberg-Bank pro umělecký rozvoj v Hamburku a účastnicí soutěže Concorso Riccardo Zandonai v italském Riva del Garda.

zdroj: Hilbert Artists Management GmbH

Na Pražské konzervatoři studoval zpěv pod vedením Jiřího Kotouče a od roku 2008 pokračoval ve studiích na HAMU v Praze u Romana Janála. Je vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v kategorii Junior. Od roku 2004 hostoval ve Státní opeře Praha ve Dvořákově Rusalce a Pucciniho Turandot, od sezony 2010/2011 ve Verdiho Rigolettovi a Bizetově Carmen. V divadle F. X. Šaldy v Liberci ztvárnil Silvia v Leoncavallových Komediantech a Moralese v Bizetově Carmen. Za roli Silvia byl zařazen do širší nominace na Cenu Thálie za rok 2009. V létě 2011 a 2012 ztvárnil tutéž roli pro MHF Český Krumlov po boku Josého Cury v roli Cania. V sezoně 2011/2012 přijal angažmá ve Státní opeře Praha, od roku 2012 je sólistou Opery Národního divadla a Státní opery.

Nastudoval zde např. Rodriga ve Verdiho Donu Carlovi, Figara v Rossiniho Lazebníku sevillském, Dandiniho v Rossiniho Popelce, Dona Giovanniho v opeře Don Giovanni a Hraběte Almavivu v Mozartově Figarově svatbě, titulní roli ve Weinbergově opeře Švanda dudák, Marcella v Pucciniho opeře La Bohéme, Silvia v Leoncavallových Komediantech, Papagena v Mozartově Kouzelné flétně, Pinga v Pucciniho Turandot, Adolfa ve Dvořákově Jakobínovi, Mercutia v Gounodově Romeovi a Julii, Maestra v Donizettiho Poprasku v opeře, Haraštu v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, Čekunova v Janáčkově opeře Z mrtvého domu, Henryho Cuffa v Brittenově Glorianě, Alberta v Massenetově Wertherovi a mnoho dalších. Za roli Rodriga ve Verdiho Donu Carlovi byl nominován na Cenu Thálie za rok 2013. Je pravidelným hostem Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde ztvárnil titulní roli v Čajkovského Evženu Oněginovi, Franka v Pucciniho Edgarovi, Silvia v Leoncavallových Komediantech a Pseudola v Martinů Vojákovi a tanečnici. Pravidelně hostuje v Národním divadle Brno (Rodrigo ve Verdiho opeře Don Carlos, titulní role v Evženu Oněginovi, Gilgameš v Martinů Eposu o Gilgamešovi, Valentin v Gounodově Faustovi a Markétce, Marcello v Bohémě, Ping v Pucciniho Turandot, Aeneas v Purcellově Didoně a Aeneovi, Morales v Bizetově Carmen) i na dalších českých scénách. Od srpna 2018 je držitelem Ceny ředitele Národního divadla pro umělce do 35 let.

Vystupoval s dirigenty jako Petr Altrichter, Semyon Bychkov, Oliver Dohnányi, Plácido Domingo, Iván Fischer, John Fiore, Jakub Hrůša, Robert Jindra, Jaroslav Kyzlink, Libor Pešek, Lukáš Vasilek a s mnoha dalšími.

Jiří Brückler spolupracuje s Bulharskou operou v Sofii, s festivaly Pražské Jaro a Dvořákova Praha, s Budapest Festival Orchestra, Českou filharmonií, orchestrem FOK, SOČR, PKF – Prague Philharmonia, Filharmonií Brno, Filharmonií Bohuslava Martinů, Pražským filharmonickým sborem a Českým filharmonickým sborem Brno.

V minulé sezoně ztvárnil titulní role v operách Bedřicha Smetany jako Přemysl v opeře Libuše, Vok v Čertově stěně a Tomeš v opeře Hubička.

V březnu 2024 účinkoval v opeře Rusalka (role Lovce a Hajného) v Opera de Tenerife na největším z Kanárských ostrovů.

V sezoně 2024/2025 ho čekají nové produkce oper Manon Lescaut (G. Puccini) v ND Brno, opera Faust (Ch. Gounod) v ND v Praze a natáčení CD Epilog (J. Suk) s Českou filharmonií pod vedením dirigenta Jakuba Hrůši.

zdroj: Jiří Brückler

Mezzosopranistka Lucie Hilscherová hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Státním divadle v Košicích a Nationaltheater Mannheim. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila také v Tokiu (2010, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Suntory Hall, dir. Leoš Svárovský) a v Londýně (2011, BBC Symphony Orchestra, Barbican Hall, dir. Jiří Bělohlávek).

Patří mezi vyhledávané koncertní pěvkyně v oboru písňovém i oratorním, s oblibou se věnuje také interpretaci skladeb současných autorů. Její široký repertoár zahrnuje např. Beethovenovu Devátou symfonii a Missu solemnis, Rossiniho Stabat Mater, Mahlerovu Druhou symfonii, Třetí symfonii a Píseň o zemi, Dvořákovo Stabat mater a Requiem, Verdiho Requiem, Prokofjevova Alexandra Něvského, Janáčkovu Glagolskou mši nebo Stravinského Les Noces. 

Spolupracovala např. s BBC Symphony Orchestra, London Symphony Orchestra, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Bach-Collegium Stuttgart, Radio-Sinfonieorchester Stuttgart des SWR, Českou filharmonií, PKF – Prague Philharmonia, Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Collegiem 1704 nebo Filharmonií Brno.

Měla čest zpívat pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, Semyona Bychkova, Cornelia Meistera, Tomáše Netopila, Kazushi Ono, Libora Peška, Davida Porcelijna, Helmutha Rillinga, Dennise Russell Daviese, Leoše Svárovského, Alexandera Vedernikova, Petra Vronského ad. 

Účinkovala na festivalech Edinburgh International Festival, Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer, Pražské jaro, Dvořákova Praha, Prague Sounds, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, MHF Petra Dvorského Jaroměřice ad.

zdroj: Lucie Hilscherová

Lenka Máčiková je oceňovaná slovenská sopranistka, která už během studií na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě získala několik hlavních a individuálních ocenění na soutěžích doma i v zahraničí (v České republice, Itálii, Švédsku i Francii).

Spolupracovala s legendami světové opery a roku 2019 zpívala společně s José Carrerasem v pražské O2 aréně a s Ramonem Vargasem ve Smetanově síní Obecního domu v Praze. Prestižní festival v anglickém Glyndebourne ji v r. 2014 obsadil do role Zerliny v Mozartově opeře Don Giovanni.

Na Slovensku získala dvakrát cenu Literárního fondu. Ztvárněním postavy Mirindy v mezinárodním nastudování Vivaldiho opery Arsilda se jako jediná Slovenka podílela na získání ocenění „Desky“ za nejlepší inscenaci sezony.

Ve Slovenském národním divadle debutovala už jako studentka a v současnosti zde ztvárňuje postavy jako Micaela (Carmen, G. Bizet), Mařenka (Prodaná nevěsta, B. Smetana), Dona Elvíra (Don Giovanni, W. A. Mozart), První žínka (Rusalka, A. Dvořák), Julie (Pohádka o šťastném konci, P. Zagar). So Slovenskou filharmonií Bratislava koncertně vystupovala v dílech Mozarta, Mahlera, Francka, Rossiniho. Každoročně spolupracuje na vybraných projektech s Musicou Aeternou

Bratislava, která se specializuje na díla z období baroka. V pražském Národním divadle debutovala v hlavní roli Lišky Bystroušky ve stejnojmenné opeře Leoše Janáčka a ve zpracování režiséra Ondřeje Havelky roku 2014. Po dobu vzájemné spolupráce tu nastudovala vícero postav v inscenacích Mozartových oper Pamina (Die Zauberflote), Despina (Cosi fan tutte) a Zerlina (Don Giovanni), anebo postavu Penelopy v opeře Čarokraj v režii bratrů Formanů. Naposledy se představila i v roli Najady (Ariadna auf Naxos Richarda Strausse), v historicky autentickém zpracování opery Giuseppeho Scarlattiho „Kde je láska, tam je žárlivost“ v barokním divadle v Českém Krumlově ztvárnila titulní roli Clarice. Pro výjimečnost aranžmá byla tato inscenace vydána i na DVD.

S velkým úspěchem hostovala i na mnoha evropských scénách v Itálii (Řím, Como, Brescia, Pavia, Cremona), ve Francii (Paříž, Versailles, Nancy, Angers, Nantes, Lille, Caen), v německém Mannheimu, v polské Varšavě, švédském Sockholmu i bosenském Sarajevu. Bohaté zkušenosti s mezinárodní tvorbou získala i na úspěšných koncertech v Kataru, Bangkoku i při turné po Japonsku.

zdroj: Lenka Máčiková

Mezzosopranistka Michaela Zajmi, sólistka Národního divadla v Praze, narozená v Brně, je absolventkou Pražské konzervatoře ze třídy prof. Yvony Škvárové. Již během studia a následně po něm se úspěšně zúčastnila několika pěveckých soutěží. Největšího ocenění dosáhla na podzim roku 2009 na 44. Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, a to hned v několika kategoriích. V oboru opera-ženy získala 3. cenu a v oboru píseň taktéž 3. cenu. Dále pak obdržela Cenu Společnosti Antonína Dvořáka za nejlepší interpretaci písně A. Dvořáka (Dejte klec jestřábu) a Zvláštní cenu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Rovněž se stala laureátkou mezinárodní Soutěže o Cenu Leoše Janáčka (EMCY), obdržela 1. cenu na Soutěžní přehlídce konzervatoří České republiky v Pardubicích a 1. cenu na Mezinárodní soutěži Pražský pěvec. Už během studia se účastnila Mistrovských kurzů u Petera Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou a byla vybrána na sérii koncertů pořádaných JHD pro nejlepší účastníky Burzy mladých zpěváků.

Za rok 2010 byla Michaela Zajmi nominovaná na cenu Thálie za mimořádný jevištní výkon v roli Angeliny v opeře La Cenerentolla v divadle Brno. V divadle debutovala rolí Rosiny v Lazebníku Sevillském v Divadle J. K. Tyla v Plzni a poté následovaly další role v Národním divadle Brno, v Národním divadle v Praze, v Jihočeském divadle České Budějovice a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V Národním divadle v Praze vystupuje v rolích mezzosopránového oboru.

Absolvovala také řadu koncertních vystoupení např. s PKF, Plzeňskou filharmonií, Komorní filharmonií České Budějovice a také s Talichovým komorním orchestrem. Vystoupila též na Slavnostním zahajovacím koncertě k 200. výročí založení Pražské konzervatoře v Rudolfinu a na závěrečném koncertě 50. ročníku Dvořákova Karlovarského podzimu. Podnikla též úspěšné pěvecké turné po Itálii. Účastnila se turné s operou Rusalka s operním domem Glyndebourne po celé Anglii a hostuje pravidelně s operou Národního divadla v Japonsku.

Michaela Zajmi vystoupila též s Budapest Festival Orchestra na koncertech po Evropě a v roce 2016 byla pozvána do Teatro Regio di Torino do inscenace Janáčkovy opery Příhody Lišky Bystroušky v roli Lišáka a v roce 2018 na roli Herodias v opeře Salome Richarda Strausse. Úspěšně se v roce 2016 zúčastnila kurzů u známé německé mezzosopranistky Brigitte Fassbaendar.

zdroj: Michaela Zajmi

Daniel Matoušek pochází z Ústí nad Labem. Na pěvecké technice v začátcích spolupracoval s Janem Vacíkem, Antoniem Carangelem, Evou Randovou a Jarmilou Chaloupkovou. V současnosti působí pod vedením Kateřiny Kněžíkové a Adama Plachetky.

V roce 2014 vystoupil poprvé v Národním divadle v Praze v Příhodách lišky Bystroušky a od sezony 2022/23 je zde stálým členem opery. V Národním divadle a na jeho všech třech scénách – Národní divadlo, Státní opera a Stavovské divadlo – debutuje v sezoně 23/24 jako Rinuccio v Pucciniho Gianni Schicchi a nově napsané opeře Don Buoso Jana Kučery (režie David Radok), Brighella v Ariadna na Naxu (režie Sláva Daubnerová), Tamino v Kouzelné flétně (režie Vladimír Morávek), Italský zpěvák v Růžovém kavalírovi (režie Andreas Homoki) či Malcolm ve Verdiho Macbethovi a účinkuje ve významných rolích tenorového repertoáru, jako jsou Beppe v Komediantech (režie Ondřej Havelka), anebo Mustafa Bej v jazzové operetě Ples v hotelu Savoy (režie Martin Čičvák) a další.

V průběhu své profesionální činnosti postupně hostuje na všech českých operních scénách (Národní divadlo Brno, Národní divadlo moravskoslezské, Moravské divadlo Olomouc /nominace na cenu Thálie 2019/, DJKT Plzeň, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Jihočeské divadlo, Severočeské divadlo Ústí nad Labem).

Vedle české operní scény hostoval v Opernhaus Magdeburg jako Tamino, hostuje ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Maria Stuarda, Perské noci) a Národním divadle Košice (Kouzelná flétna).

Zúčastnil se festivalu iSING v Číně, kam byl vybrán z 2 500 zpěváků z celého světa a se světovými dirigenty a korepetitory připravil 2 představení, 6 koncertů a 2 televizní natáčení. V sezoně 2021/22 se účastnil natáčení hollywoodské produkce připravovaného filmu na rok 2023 The Crow v režii Ruperta Sanderse (film je připravován na uvedení v Cannes 2024).

Vystoupil pod taktovkou dirigentů, jako je Robert Jindra, Christopher Ward, Kamal Khan, Andrij Jurkevyč, Vincenzo Milletari, Jiří Rožeň, Leoš Svárovský, Ondrej Lenárd, Jan Kučera, Adi Bara, Marko Ivanović, Miriam Němcová, Ondrej Olos, David Švec, Marek Šedivý a další.

Spolupracoval s předními orchestrálními tělesy, mezi něž patří Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonie Brno, Severočeská filharmonie Teplice, Filharmonie Bohuslava Martinů, Janáčkova filharmonie Ostrava, Symfonický orchestr RTVS, Suzhou Symphony Orchestra, Beijing Opera Orchestra, Wiesbaden Festival Orchestra a představil se v rámci hudebních festivalů jako například Festival Český Krumlov, Smetanova Litomyšl, Janáček festival Brno, Špilberk festival, Wiesbaden Opera Europa Festival (DE), Cornuda Belcanto festival (IT) a další.

Během své profesionální kariéry spolupracuje s oceňovanými režiséry, mezi něž se řadí Ondřej Havelka, Václav Morávek, Andreas Homoki, Robert Carsen, David Radok, Miroslav Krobot, Barbora Horáková Joly, Jetske Mijnssen a další.

Vystoupil s významnými pěveckými kolegy jako Dagmar Pecková, Kateřina Kněžíková, Adam Plachetka, Hao Jiang Tian, Damiano Salerno, José Luis Maldonado, Luis Cansino, Atalan Aya, Konu Kim a další.

Tenorista Martin Šrejma absolvoval Pražskou konzervatoř ve třídě prof. J. Kotouče. Během studií se stal laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech (2002 a 2004), v roce 2004 mu byla udělena také cena Národního divadla v Praze. V roce 2004 studoval v italské Parmě na konzervatoři Arriga Boita u L. Bizzi a E. Furlottiho. Zúčastnil se mistrovských kurzů v Itálii, v létě 2009 u M. Freni a v roce 2011 u T. Krauseho. V roce 2005 se stal sólistou Státní opery Praha, od roku 2012 je sólistou Opery Národního divadla v Praze.

Na pražských scénách ztvárnil řadu rolí, jako jsou Mozartův Tamino (Kouzelná flétna), Ferrando (Così fan tutte), Don Ottavio (Don Giovanni) a Basilio (Figarova svatba), Rossiniho Almaviva (Lazebník sevillský) a Don Ramiro (Popelka), Verdiho Vévoda (Rigoletto), Cassio (Otello), Dr. Cajus (Falstaff), Macduff (Macbeth), Ismael (Nabucco) a Alfredo (La traviata), Wagnerův Lodivod (Bludný Holanďan) a Walther von der Vogelweide (Tannhäuser), Pucciniho Edmondo (Manon Lescaut) a Pong (Turandot), Edgardo (Donizetti: Lucia di Lammermoor), Smetanův Jeník (Prodaná nevěsta), Toník (Dvě vdovy) a Vítek (Dalibor), Dvořákův Jirka (Čert a Káča) a Jiří (Jakobín), Essex (Britten: Gloriana), Ježibaba (Humperdinck: Jeníček a Mařenka), Romeo (Gounod: Romeo a Julie), Mazal, Blankytný, Petřík (Janáček: Výlety páně Broučkovy), Princ (Prokofjev: Láska ke třem pomerančům), Babinský (Weinberger: Švanda dudák) a také Su-Čong (Lehár: Země úsměvů) aj. Hostuje rovněž v Národním divadle Brno jako Camille (Lehár: Veselá vdova), Jiří (Dvořák: Jakobín), v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě mj. jako Lindoro (Rossini: Italka v Alžíru) a hrabě d´Albafiorita (Martinů: Mirandolina), Princ (Dvořák: Rusalka), Živný (Janáček: Osud), za kterého získal hlavní cenu festivalu Opera 2020, Cavaradossi (Puccini: Tosca), dále ve Smetanových operách zpívá Jeníka (Prodaná nevěsta), Ladislava (Dvě vdovy), Lukáše (Hubička), Jarka (Čertova stěna) aj. V divadle F. X. Šaldy v Liberci vystupuje jako Nemorino (Donizetti: Nápoj lásky), Ladislav (Smetana: Dvě vdovy), v Divadle J. K. Tyla v Plzni a na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově v roli Vévody (Rigoletto). V sezoně 2003/2004 se zúčastnil turné po Německu a Švýcarsku jako Alfréd ve Straussově operetě Netopýr. Na jaře 2005 absolvoval turné po Kanadě s Torontskou filharmonií pod vedením K. Strattona. V roce 2006 vystoupil ve Španělsku jako Pollione (Bellini: Norma). V roce 2009 se představil jako Jeník (Prodaná nevěsta) v Nizozemí, v roce 2011 ztvárnil v Teatro Massimo v Palermu roli Michelise (Martinů: Řecké pašije) a v roce 2016 tamtéž roli Števy (Janáček: Jenůfa). V roce 2021 vystoupil v Pucciniho Tosce jako Cavaradossi v chorvatské Rijece a v roce 2022 debutoval rolí Dona Josého v Bizetově Carmen ve slovinském Mariboru. Během turné Státní opery Praha a Národního divadla po Japonsku se představil jako Alfredo (2007, 2015) a Spoletta (2011), Tamino a Basilio (2013). Často je zván k účinkování v kantátách, oratoriích a operách (Händel: Samson a Mesiáš; Bononcini: Astarto; Mozart: Requiem a Davide penitente; Haydn: Die Schöpfung; Bach: Vánoční oratorium, Dvořák: Svatební košile, Stabat mater (Auditorium v Miláně 2016); Mendelssohn: Lobgesang v rámci festivalu Pražské jaro 2012; pravidelně zpívá též Beethovenovu 9. symfonii s Ódou na radost a Orffovu Carminu Buranu naposledy prováděnou ve Smetanově síni Obecního domu s FOK aj.). Na jaře 2023 zpíval v české premiéře 6. symfonii Lery Auerbach se SOČRem. Spolupracuje s většinou předních českých orchestrů.

zdroj: Martin Šrejma

Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších novorenesančních staveb v České republice. Svým pojetím víceúčelového kulturního domu bylo již v době svého vzniku unikátem evropského významu. Společným projektem dvou významných českých architektů Josefa Zítka a Josefa Schultze byla postavena velkolepá budova, která v sobě sloučila koncertní produkce, galerii a muzeum. Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa, na jehož počest byla budova nazvána Rudolfinum. V roce 1896 proběhl v hlavní koncertní síni Rudolfina vůbec první koncert České filharmonie. Taktovky se tehdy ujal skladatel Antonín Dvořák, po němž byl poté koncertní sál pojmenován.