Epickým hudebním vyprávěním začne poslední koncert Dvořákovy Prahy, aby po přestávce vyvrcholil nejdramatičtějším symfonickým dílem patrona festivalu.

Polednice je druhá ze čtyř symfonických básní, které Dvořák napsal na motivy balad z Erbenovy sbírky Kytice. Strhující rytmus veršů se promítá do hudby s takovou přesvědčivostí a věrností, až posluchačům vyvstávají před očima úryvky všeobecně známého textu. Následující Houslový koncert č. 1 od Bély Bartóka se na rozdíl od Polednice k žádné přímé literární inspiraci nehlásí. Jeho dvoudílná forma přecházející z volného úvodu do dramatu druhé části však dokazuje schopnost hudby vyprávět velké příběhy i bez jediného slova. Program koncertu a tím i celý festival uzavře Dvořákova Symfonie č. 7 d moll: dramatické a vážné dílo, které se svou náladou vymyká snad všemu, co skladatel dříve i později napsal. Velká hudba, u níž není potřeba přemýšlet nad jejími českými kořeny, ale pouze nad univerzální silou její řeči.

Symfonický orchestr Švédského rozhlasu povede vynikající Daniel Harding, houslový part Bartókova koncertu bude hrát Veronika Eberle.

Symfonický orchestr Švédského rozhlasu vznikl roku 1965 sloučením dvou dřívějších rozhlasových orchestrů a jeho prvním šéfdirigentem se stal legendární Sergiu Celibidache. Z jeho významných následovníků jmenujme alespoň Herberta Blomstedta, Esa-Pekku Salonena, Jevgenije Svetlanova a Manfreda Honecka. Od roku 2007 stojí v čele tělesa britský dirigent Daniel Harding. Kromě pravidelných vystoupení na domácí půdě orchestr často koncertuje na zahraničních pódiích. Velký ohlas vyvolalo např. roku 2014 vystoupení na londýnských BBC Proms nebo o dva roky později evropské turné s mozartovským repertoárem ve spolupráci s věhlasnou klavíristkou Marií João Pires. Orchestr je rovněž známý díky svým bohatým nahrávacím aktivitám, které mu vynesly řadu významných mezinárodních ocenění. Za nahrávku houslových koncertů Bély Bartóka se sólistkou Isabelle Faust získal prestižní cenu BBC Music Magazine Award, za nahrávku Beethovenových klavírních koncertů s Marií João Pires byl oceněn Gramophone Award.

Daniel Harding se narodil v Oxfordu. Svou uměleckou dráhu zahájil jako asistent Sira Simona Rattla u City of Birmingham Symphony Orchestra, se nímž v roce 1994 debutoval na profesionální scéně. Poté působil jako asistent Claudia Abbada u Berlínských filharmoniků, s nimiž poprvé vystoupil v roce 1996 na Berlínském festivalu.

Je hudebním a uměleckým ředitelem Symfonického orchestru Švédského rozhlasu, v letech 2016–2019 byl hudebním ředitelem Orchestre de Paris a v letech 2007–2017 hlavním hostujícím dirigentem Londýnského symfonického orchestru. Je nositelem čestného doživotního titulu Dirigent laureát Mahlerova komorního orchestru. V roce 2018 byl jmenován uměleckým ředitelem festivalu Anima Mundi. V roce 2020 se stal rezidenčním dirigentem Orchestre de la Suisse Romande pro sezony 2021/22 a 2022/23.

Daniel Harding pravidelně hostuje u Vídeňských filharmoniků, amsterdamského Concertgebouw Orchestra, Berlínských filharmoniků, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, Drážďanské filharmonie a orchestru Filarmonica della Scala. V roce 2005 zahájil sezonu v milánské La Scale novým nastudováním Idomenea. V roce 2007 se na tuto scénu vrátil s inscenací Salome, rok nato zde dirigoval dvojprogram zahrnující jednoaktovky Modrovousův hrad a Il prigioniero, v roce 2011 pak opery Sedlák kavalír a Komedianti, za jejichž interpretaci získal prestižní cenu hudebních kritiků „Franco Abbiati“. Roku 2013 v La Scale nastudoval Verdiho Falstaffa a naposledy v roce 2018 zřídka uváděnou Schubertovu operu Fierrabras. Na Salcburském festivalu provedl s Vídeňskými filharmoniky Ariadnu na Naxu, Dona Giovanniho a Figarovu svatbu. V Královské opeře Covent Garden dirigoval opery Utahování šroubu a Vojcek, v mnichovské Bavorské státní opeře Únos ze serailu, na festivalu Wiener Festwochen Kouzelnou flétnu a v Divadle na Vídeňce Vojcka. Je rovněž úzce spjat s festivalem v Aix-en-Provence, kde dirigoval nové inscenace oper Così fan tutte, Don Giovanni, Utahování šroubu, La Traviata, Evžen Oněgin a Figarova svatba.

Díky svému výjimečnému talentu a hudební zralosti je houslistka Veronika Eberle stálým hostem mnoha předních světových orchestrů, koncertních sálů a festivalů a rovněž spolupracuje s některými z nejvýznamnějších dirigentů.

Do mezinárodního povědomí ji uvedl Sir Simon Rattle, když ji jako šestnáctiletou roku 2006 představil na Velikonočním festivalu v Salcburku přeplněnému Festpielhausu při provedení Beethovenova koncertu s Berlínskou filharmonií.

Mezi nejvýznamnější orchestry, s nimiž od té doby spolupracovala, patří Londýnský symfonický orchestr (Rattle), Královský orchestr Concertgebouw v Amsterdamu (Holliger), Newyorská filharmonie (Gilbert), Montrealský symfonický orchestr (Nagano), Mnichovská filharmonie a Orchestr lipského Gewandhausu (Louis Langrée), Symfonický orchestr Berlínského rozhlasu (Janowski), Symfonický orchestr Hesenského rozhlasu (P. Järvi), Bamberští symfonikové (Robin Ticciati, Nott), Tonhalle-Orchester Zürich (M. Sanderling), NHK Symphony (Kout, Stenz, Norrington) a Rotterdamská filharmonie (Rattle, James Gaffigan, Yannick Nézet-Seguin).

zdroj: Askonas Holt

foto © Louie Thain

Rudolfinum je jednou z nejvýznamnějších novorenesančních staveb v České republice. Svým pojetím víceúčelového kulturního domu bylo již v době svého vzniku unikátem evropského významu. Společným projektem dvou významných českých architektů Josefa Zítka a Josefa Schultze byla postavena velkolepá budova, která v sobě sloučila koncertní produkce, galerii a muzeum. Slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885 za přítomnosti rakouského korunního prince Rudolfa, na jehož počest byla budova nazvána Rudolfinum. V roce 1896 proběhl v hlavní koncertní síni Rudolfina vůbec první koncert České filharmonie. Taktovky se tehdy ujal skladatel Antonín Dvořák, po němž byl poté koncertní sál pojmenován.