• Domů
  • Magazín
  • TOMÁŠ NETOPIL: Skryté poklady a národní tradice

TOMÁŠ NETOPIL: Skryté poklady a národní tradice

Rozhovor s dirigentem Tomášem Netopilem o české hudbě ve světových souvislostech

K nejlepším vývozním artiklům Česka patří hudba. Patrně by se našlo málo lidí, kteří by chtěli toto tvrzení vyvracet, ale jen málokdo se zamýšlí nad tím, jak dalece je česká hudba ve světě opravdu úspěšná a známá. Tomáš Netopil působí od roku 2013 jako hudební ředitel filharmonie v Essenu, kde českou hudbu uvádí na koncertech i v opeře. O tom, jaká je pozice a obliba české hudby v Německu jsme spolu hovořili 1. května – o den později se Tomáš Netopil chystal dirigovat představení Prodané nevěsty v drážďanské Semperoper.
 

Jak je česká hudba žádaná ve světě – je skutečně tak oblíbená, jak si rádi říkáme?

Můžu vycházet z vlastní zkušenosti s uváděním české hudby v Německu i ve světě a je to především velká radost pro mě i pro samotné s nadšením a rádi se jí věnují. Orchestrální hráči jsou obvykle překvapení, jaké poklady se skrývají ve skladbách, které neznají. A můžou to být i méně hrané symfonie Antonína Dvořáka, jako je třeba Šestá nebo Pátá, jeho Symfonické variace, ale také obě kompletní řady Slovanských tanců.

 

Když Jakub Hrůša při svém debutu s Berlínskými filharmoniky uvedl Zlatý kolovrat, Houslový koncert Martinů a Janáčkova Tarase Bulbu, jedna kritika označila program
jako „český večer rarit“. Do jaké míry je publikum v Německu obeznámené s českou hudbou?

Nemůžeme si malovat, že by zahraniční publikum znalo Dvořákovu hudbu stejně jako my nebo že by pro ně Zlatý kolovrat byl koncertní mainstream. Domácí optikou to člověk vnímá trošku jinak, ale pro zahraniční orchestry i posluchače jsou to skladby, které se hrají méně. Nejsou snad úplně raritní, ale také nepatří do běžného repertoáru. Mohu však s určitostí říci, že vždy velmi nadchnou a potěší.

Nějaké posuny se ale určitě projevují. Intendant vídeňského Musikvereinu Thomas Angyan mi v rozhovoru říkal, že před třiceti lety bylo opravdu obtížné „prodat“ Janáčkova
Tarase Bulbu, zatímco dnes je z Janáčka vysloveně populární autor…

Janáčkova popularita je daná především operní tvorbou, která je velice živá i žádaná. A ruku v ruce s operami jde i jeho symfonický obraz. Tarase Bulbu jsem uváděl několikrát v Německu, Itálii, Izraeli a v září ho budu podruhé uvádět v Paříži s Orchestre National de France. Vztah publika k Janáčkovi se určitě vyvíjí a poptávka je pořád větší. Doufám, že i díky nám, českým dirigentům.

Pokud se naopak podívám na ty nejpopulárnější skladby českých autorů, jako je Smetanova Vltava a Dvořákova Novosvětská nebo Violoncellový koncert, tak už se staly mezinárodním majetkem. Zabývá se publikum vůbec nějak hlouběji národností jejich autorů?

Publikum určitě vnímá jejich národní rukopis, to je základní kámen, který čeští autoři mají – ať už je to Dvořák, Smetana, Janáček, nebo Martinů. Základem je folklor, lidová rytmika, instrumentace – to jsou základní zdroje a jejich otisk je v hudbě českých autorů velmi jasný.

Zrovna zítra uvádíte v Drážďanech Prodanou nevěstu v německém překladu – právě tu pokládám za příklad české opery, kterou německé publikum vnímá jako vlastní…

O tom vypovídá i četnost německých verzí libreta, do dnešního dne je jich asi šest a Prodaná nevěsta je v Německu velmi populární. Proto jsem se také rozhodl pro uvedení v němčině a vedla mě k tomu i blízkost jazykového zpracování. Smetanovo zhudebnění libreta v češtině vlastně není úplně zdařilé, narážíme v něm na různé akcentové změny a rytmické protichůdnosti ve vztahu k textu. Němčina v textu vychází docela hezky a neměl jsem s uváděním Prodané nevěsty v němčině nikdy větší osobní problém. Co se ovšem týká například Janáčkovy hudby, která je tolik spjatá s řečí a dialektem, tam bych si cizí překlad nikdy nedovolil. Pokud Janáčkova opera ztratí původní řeč, tak ztratí hodně ze své intenzity.

 

Jednou jsem slyšel ve Vídeňské státní opeře Z mrtvého domu v německém překladu a byl to velmi zvláštní zážitek.

V současné době, kdy zpěváci dokážou flexibilně zvládnout i tak těžkou řeč, jako je čeština, je taková praxe již zbytná.

 

Evropu zasáhl před několika lety nápor uprchlické krize, její nejsilnější vlna už je nejspíš za námi. Německo se ovšem v jejím řešení hodně angažovalo a angažuje. Pozoroval jste v souvislosti s tím nějaké silnější semknutí kolem německé kultury, nebo dokonce odmítání cizích vlivů?

Absolutně ne. Německo, jak ho vnímám já, je velice vyspělá a humánní kultura, která se po celou dobu této krize snaží vyjít vstříc jejímu řešení. Pro mě je to velké plus a zároveň i velká lidská lekce. Působím v Essenu, což je centrum druhého nejintenzivněji obsazeného regionu uprchlíky. Uspořádali jsme pro ně i několik koncertů a myslím, že my Češi bychom se z německého přístupu k řešení uprchlické krize mohli hodně učit.

 

Je národní koncept v hudbě vůbec funkční – má cenu očekávat větší pochopení pro českou hudbu od českého hudebníka, ať už od dirigenta, nebo orchestrálního hráče?

Záleží na množství subjektivních spojení a konotací, které každý interpret má. Kulturní dědictví, kterým jsem jako hudebník ovlivněn, vytváří opravdu hluboké pouto k české hudbě, které je dáno. Patří k tomu lidová hudba, lidová slovesnost – tedy ryzí muzicírování i slovesné poklady, ze kterých vycházíme. To mě nejvíc poutá a přiláká k české hudbě, ale to se může stát i zahraničnímu dirigentovi. Charles Mackerras měl k naší hudbě hluboký vztah, který rozhodně nelze nijak zlehčovat. Nelze ani poukazovat na to, že Mackerras byl cizinec, a proto jeho vztah k české hudbě nemohl být tak silný. Nakonec pro ukotvení Janáčka ve světovém repertoáru udělal nejvíc ze všech.


V jednom rozhovoru jste říkal, že čeští hudebníci dovedou v Mé vlasti číst mezi řádky – nebylo by lepší, kdybychom se víc soustředili na to, co je v těch řádcích napsané, a pořád se tak nerozněžňovali nad mimohudebními a skrytými výklady?

V notách jsou zapsané určité danosti, ale tím „mezi řádky“ jsem měl na mysli třeba různé modifikace frází, odlehčení různých not a podobně. To už skladatel nemůže napsat, ale vychází to z naší tradice, z určitého způsobu pojetí, které je nám nejbližší. To se do not nedá napsat, a jenom český muzikant, který vyšel z tradice, to dokáže vnímat. Když přijdu k německému orchestru, tak všechny tyto drobnosti musím hráčům vysvětlovat.


S Essenskými filharmoniky jste premiéroval novou edici Sukovy symfonie Asrael – vlastně první kritické vydání partitury. Co to pro dirigenta znamená, hrát z nové edice – je to radost, nebo piplavá práce se spoustou změn v detailech, na které se člověk musí přeorientovat?

Měl jsem veliké štěstí, že jsem měl k ruce editora Jonáše Hájka, který byl velice dobře připraven a zabývali jsme se tou partiturou již dlouho předtím. Snažili jsme se eliminovat veškeré chyby, které by nás ve finálním zkouškovém procesu zdržovaly, takže ta práce byla příjemná, inspirativní a výsledek byl velice dobrý. Asrael a vůbec celé dílo Josefa Suka, to jsou stále ještě ne úplně objevené drahokamy naší hudební kultury.

Kterého hudebního počinu si v Essenu – nebo kdekoliv jinde – považujete víc než jiných. Prosadil jste nějaký projekt, na který jste obzvlášť pyšný?

Jsem rád, že se mi kontinuálně daří prosazovat českou hudbu, že jsme se mohli intenzivně věnovat Bohuslavu Martinů a jeho Řeckým pašijím, které jsme tu uvedli. Mohli jsme také natočit jeho Arianu – to byl můj velký sen už v době, kdy jsem působil v Národním divadle v Praze, a tady se to se Simonou Šaturovou povedlo. V uvádění českých skladeb chci i dále pokračovat a zmíněný Asrael je toho dalším důkazem. Baví mě intenzivní práce s orchestrem a minulý rok jsme začali uvádět cyklus Mahlerových symfonií. To patří ke každému velkému orchestru, ale my je ve spolupráci s německým labelem Oehms i natáčíme. Zatím jsme nahráli Devátou symfonii a teď se chystáme na Šestou, která měla v roce 1906 právě tady v Essenu premiéru pod vedením autora. To jsou všechno radosti, ze kterých bych nerad vyzdvihl jenom jednu.

 

Ve Vídeňské státní opeře jste nastudoval Weberova Čarostřelce – tedy národní dílo, úplný základ německého romantismu –, ale také jste tam po Jiřím Bělohlávkovi převzal Rusalku. Už jste zmiňoval, že české frázování se musí zahraničním orchestrům vysvětlovat. Co jste ale vysvětloval orchestru Vídeňské státní opery v Čarostřelci?

Byl to trošku těžší oříšek než Rusalka už z toho pohledu, že se jedná o jejich hudbu, která je s Vídní i německým prostředím bytostně spjatá. Musím ale říct, že o to byla moje práce inspirativnější, protože jsem se mohl opřít o vklad orchestru i o jeho interpretaci a nechat se jí inspirovat.

 

tomas-netopil-medailonek.jpg (181 KB)

TOMÁŠ NETOPIL

 

Narodil se 18. července 1975 v Přerově. Na konzervatoři v Kroměříži vystudoval housle, poté studoval dirigování a sbormistrovství na pražské HAMU. Ve studiu dirigování pokračoval ve Stockholmu. V současné době působí jako hudební ředitel operního divadla a filharmonie v Essenu. Ve Vídeňské státní opeře nastudoval opery Così fan tutte a Čarostřelec, dále zde vedl představení Rusalky a Věci Makropulos. Posledně jmenovanou operu nastudoval ve Vlámské opeře, inscenaci uvedl pohostinsky také v rámci festivalu Janáček Brno. Spolupracuje s mnoha významnými orchestry současnosti, v Essenu se mimo jiné věnuje systematickému uvádění české hudby. Založil také Letní hudební akademii Kroměříž zaměřenou na komplexní rozvoj mladých hudebníků. Akademie se od roku 2020 stane partnerem festivalu Dvořákova Praha.

Orchestrální hráči jsou pořád vzdělanější a mají větší rozhled. Dirigent už není tak automaticky ten výjimečný guru, který se jediný vyzná v partituře a má vědomí souvislostí. Je vůbec možné postavit se dnes před orchestr v roli nesmlouvavého maestra jako – řekněme – za Karajanových a dřívějších časů?

Ta doba už je pryč. Orchestrální hráči jsou dnes velice erudovaní a není výjimkou, že si nosí na zkoušky svoje partitury a vnímají celkový komplex skladby. Sledují, co hrají jejich kolegové i v jakých jsou jednotlivé party vztazích. Dirigent má potom stmelovací úlohu, vede hráče a měl by je přesvědčit o svém názoru, ale mělo by se jednat o názor, který nejde proti hudbě – podpoří skladatele a nechá ho co nejjasněji promluvit.

 

Máte před sebou nějaký reálný krok, kterého byste chtěl v příštích letech dosáhnout? Ať už nastudovat nějaké mimořádné dílo, nahrávat pro Deutsche Grammophon, být víc doma s rodinou…

Být víc doma s rodinou bych si moc přál a o to se v průběhu plánování co nejvíc snažím – není to ale úplně jednoduché. Příští rok mě čeká krásné hostování ve Vídeňské státní opeře, kde nastuduji první verzi Beethovenova Fidelia z roku 1805, a potom to budou koncerty v Paříži, v Římě i v Tokiu. Také jsou přede mou Řecké pašije, které s režisérem Jiřím Heřmanem nastudujeme v Brně – bude to moje první vystoupení v brněnské opeře a moc se na to těším. Spojí se přitom i příjemné s užitečným, protože budu víc doma a zároveň budeme pracovat na tak krásném díle.

 

Nelákalo by vás dirigovat koncert s houslemi v rukou, jako to dělával Johann Strauss mladší – respektive neděláte to někdy?

Už jsem si to i vyzkoušel při posledním novoročním koncertu tady v Essenu. Program byl ryze vídeňský, složený z hudby Johanna Strausse, tak jsem si na jednu část půjčil housle a zahrál si s orchestrem.

 

Mluvili jsme hodně o české hudbě, ale maličko také o německém romantismu, ke kterému patří vzdálené až nedosažitelné cíle. Vidíte před sebou kromě konkrétních cílů i nějaké to vzdálené světlo nebo vzdálený zvuk, ke kterému byste se chtěl jednou aspoň přiblížit?

Práce, kterou teď dělám, je hodně naplňující.Takže bych si přál – spíš obecně než osobně –, aby svět měl radost z toho, co je, a nehnal se zbytečně dopředu. Myslím si, že ten věčný úprk nám víc škodí, než aby nás někam pozvedal.

Čtěte také

Vánoce s Dvořákovou Prahou

Číst

GIL SHAHAM - sólista, virtuos, kurátor

Číst

Muži, kteří zažili všechno

Číst