16.8.2022, Boris Klepal
„Hudbu jsem začal poslouchat o devět měsíců dříve, než jsem se narodil,“ říkává o sobě dirigent Myung-Whun Chung. Devětašedesátiletý umělec z Jižní Koreje letos povede zahajovací koncert Dvořákovy Prahy 8. září a také večer 9. září. S Mnichovskými filharmoniky bude pracovat po třiceti letech a nové společné setkání popisuje se smíchem jako svoje vlastní novosvětské dobrodružství.
Do Prahy se vrací po několikáté a rád vzpomíná na svoje vystoupení před jedenácti lety, kdy v Rudolfinu dirigoval Českou filharmonii. S Čajkovským a Brahmsem pak společně vyrazili na turné do Japonska, Symfonii č. 4 od druhého z nich také natočili na CD.
Časté přesuny z místa na místo patří k životu špičkových hudebníků zcela samozřejmě, ale Chung mu přikládá i hlubší význam. „Navštívil jsem spoustu evropských zemí a v mnohých jsem i žil. Dělal jsem to především proto, abych si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké podmínky formovaly život a tvorbu různých skladatelů,“ svěřuje se dirigent a připomíná, jak důležitá pro něj v Praze byla možnost studovat Dvořákovu hudbu přímo z rukopisů.
„Navštívil jsem místa, kde skladatel žil. Chtěl jsem poznat jeho vlast a vidět, jak vypadají místa, která mu byla blízká,“ pokračuje dirigent ve vzpomínkách na Dvořákovu hudbou, s níž ho pojí dlouhá historie. Na začátku své kariéry profesionálního dirigenta často dirigoval jeho Symfonii č. 3 Es dur.
Jako samozřejmost zmiňuje bonus samotné Prahy, která je podle něj nesmírně krásná. To však dirigent nepokládá za nejdůležitější věc při snaze o pochopení, v čem spočívá podstata Dvořákovy hudby, stejně jako kvůli Brahmsovi není nutné obdivovat kouzlo Vídně.
Krása české a jakékoliv jiné krajiny či místa je podle Chunga vedlejší, neboť na světě je krásných míst velké množství. „V současné době žiji v Provence, což je opravdová nádhera, jiným způsobem je přitažlivé třeba Toskánsko,“ uvažuje dirigent o různých podobách krajiny i rozdílných životních podmínkách. Za mnohem podstatnější věc však pokládá, jakou má konkrétní místo duši.
„Musím ji zkrátka cítit. Nedá se to jednoduše popsat, ale kouzlo hudby velkých skladatelů spočívá v tom, že onu duši obsahují,“ zamýšlí se Chung. Dvořákova hudba podle jeho slov nevypovídá o tom, jak přesně česká krajina vypadá, i když o skladatelově lásce k přírodě nemůže být pochyb. Jeho hudba však obsahuje také tradici lidových melodií i osobnostních typů místních obyvatel. Ve výsledku pak plyne s takovou samozřejmostí, že ji lze označit za zcela přirozenou.
„Dvořák svou zemi nesmírně miloval a nejvíc se to projevuje v dílech, která napsal, když pobýval v zahraničí,“ odkrývá Chung paradox ukrytý v Novosvětské symfonii, z níž je cítit velká dávka nostalgie. Z partitury lze porozumět harmonickým strukturám nebo výstavbě frází, ale duch samotné hudby je připoután k místům, která měl skladatel rád a kde žil. „Často se mluví o tom, že Symfonii č. 9 ovlivnila americká lidová hudba a je to pravda – její prvky v ní opravdu lze nalézt,“ připouští dirigent, ale ducha kompozice podle něj vytvářejí Dvořákovy vzpomínky na domov. K tomu se lze přiblížit jedině tím, že hudebník autorův domov pozná.
Navzdory české nostalgii však mají zároveň pravdu Američané, kteří tvrdí, že Novosvětská symfonie je jejich vlastní hudba. Dvořák otevřel Američanům dveře ke své tvorbě a Amerika na oplátku velmi silně ovlivnila jeho. „V první větě Novosvětské je obsažen obrovský závan svobody a odvahy k dobrodružství. V poslední větě si snadno můžete představit, že vidíte kovboje, jak uhánějí na koních po prérii,“ směje se dirigent a upozorňuje na kouzlo génia spočívající v tom, že všechny vlivy zahrne do svého vlastního díla.
Dvořák v Americe nezačal psát jinou hudbu, nenapodoboval novou zemi a nové podněty, které ho obklopovaly. Včlenil je do svého života, do svého pohledu na svět a nakonec i do hudby. „Pokud Američané považují Novosvětskou symfonii za svoji, je to obrovská pocta,“ zdůrazňuje Chung.
Dirigent je podle Chunga jediný typ interpreta, který nevytváří žádný zvuk. Pokud na nic nehraje, těžko se může považovat za stoprocentního hudebníka. Proto se také nikdy nepřestal věnovat hře na klavír. „Osobně je pro mě nezbytné, abych hrál buď pro sebe nebo komorní hudbu s přáteli,“ svěřuje se umělec, jemuž dirigování samo o sobě nikdy nestačilo.
Svůj často opakovaný vtípek o poslechu hudby v prenatálním stadiu bere i vážně: narodil se do velké hudební rodiny jako šesté dítě ze sedmi sourozenců, hrával také v klavírním triu se svými sestrami. Být obklopen hudbou od dětství pokládá za obrovskou výhodu.
„Je to stejné jako s čímkoliv jiným: hudba je jazyk a čím dříve se jej naučíte, tím přirozeněji s ním dovedete zacházet. Spousta věcí jde sama od sebe a bez námahy,“ vysvětluje dirigent, který měl sám v tomto směru velké štěstí. Když se osamostatňoval, vždy směřoval k tomu, že se bude věnovat hudbě.
Před osmi lety překvapil hudební svět sólovým klavírním albem pro děti. „Byla to především zásluha mého druhého syna, který pracoval jako producent u firmy ECM,“ vzpomíná Chung na okolnosti natáčení pro renomované mnichovské vydavatelství. „Můj syn chtěl mít především album, které by mohly poslouchat jeho vlastní děti, moje vnoučata,“ vysvětluje dirigent, který později natočil ještě jedno album s dospělým repertoárem. Chtěl jím reflektovat svůj vlastní věk. Nepovažuje se ale za klavíristu, nahrávky pro něj představují spíš vzpomínku na vlastní hudební minulost.
K dětem se Chung obrací i jako dirigent, věnoval jim stovky koncertů. „V posledních deseti až patnácti letech však myslím stále intenzivněji na to, aby moje vystoupení dětem nepřinášely jen hudební prospěch,“ připomíná dirigent svou spolupráci s Dětským fondem Organizace spojených národů UNICEF.
Jihokorejský hudebník se již několik let v zásadě nepokládá za profesionálního hudebníka. „Je to velmi náročný život a šéfdirigent má spoustu povinností, které ani nesouvisí s hudbou,“ objasňuje Chung svůj postoj a zmiňuje množství administrativy i jiných problémů, kterým se dřívě věnoval, protože k profesi dirigenta patří. Nepokládá ale za velkou pochvalu, když ho někdo označí za profesionála.
„Hudba by měla být součástí života: nejdřív ji studujete, potom tvrdě pracujete a říká se tomu kariéra. Potom ale přijde třetí část života, která už je o něčem jiném. Je to čas osvobození od profesionálních povinností a také čas reflexe a přemýšlení, jak by mohl být člověk užitečný ostatním,“ líčí dirigent a dodává, že si v posledních letech užívá velmi svobodnou životní fázi navzdory všem tragédiím, kterými současný svět prochází.
Vzpomíná při tom i na to, jak silně ho kdysi ovlivnilo setkání s francouzským skladatelem Olivierem Messiaenem a také s jeho jedinou operou Svatý František z Assisi. Hned v její první scéně se po několika minutách ptá bratr Leon titulního hrdiny: „V čem spočívá dokonalá blaženost?“ A František mu odpovídá, že může být dobrým člověkem, vést dobrý život, pomáhat ostatním, ale tím blaženosti nedosáhne. V závěru dlouhé odpovědi se přiblíží k pointě a prozradí, že dokonalá blaženost je utrpení. „Má při tom na mysli Ježíše Krista a za blaženost pokládá utrpení, které podstoupil pro druhé,“ uzavírá dirigent.
7. 4. 2022
2. 8. 2022
