23.8.2022, Boris Klepal

Od bazálních emocí k hlubokému úžasu. Jan Martiník před premiérou Rusalky

„Ve Vodníkovi vnímám otcovskou něhu,“ říká basista Jan Martiník o charismatické postavě z Dvořákovy opery Rusalka. Sešli jsme se v Ostravě, kde začal před dvaceti lety studovat konzervatoř, ale dospěli jsme rychle k přemýšlení o pocitu domova, ke starostem o dítě, k výstupům na Lysou horu i ke starým kamarádům. Publikum Dvořákovy Prahy uslyší pěvce v roli Vodníka v trojici koncertních provedení Rusalky 19., 21. a 23. září.

V Ostravě jste doma, co vás sem nejčastěji přivede?

Vracím se nepravidelně, ale snažím se tu být často. Otázka, kde je můj domov, ve mně totiž vzbuzuje rozpolcené pocity. Nejsem úplně doma v Berlíně, kde mám angažmá ve Státní opeře. Úplně doma už ale nejsem ani v Ostravě, odkud jsem se odstěhoval před patnácti lety a všechno si v ní žije vlastním životem. Pořádný domov nemám ani ve Vídni, z níž pochází moje manželka, a kde bych rád trávil delší čas. Kvůli práci se tam ale dostanu jen občas. To stejné platí pro naše letní bydlení v Bad Ischlu – je to pěkné městečko a centrum oblasti Salzkammergut, v okolí jsou jezera a hory, krásná příroda. Rodina mé manželky tam má dům, v němž sídlí po celé generace. Na žádném z těch čtyř míst ale nemám pořádnou kotvu. 

Jak se v takové situaci cítíte?

V poslední době mi to začalo víc vadit, protože máme ročního syna a brzy se budeme muset rozhodnout, kde bude jeho domov, kde bude chodit do školy. Je to probíhající proces a uvidíme, jak to dopadne. Pracovně jsem ale už čtrnáctým rokem v Berlíně.

Zdá se, že to berete celkem v klidu.

Je to život operního zpěváka, ale horší by bylo, kdyby manželka dělala velkou kariéru. To už bychom se neviděli vůbec. Takové páry se občas potkají na čtrnáct dní a někdy ani ne doma, ale v hotelu. Tak bych žít nechtěl.

Při zmínce o přírodě v okolí Bad Ischlu jsem si vzpomněl také na vaše výstupy na Lysou horu. Kdy jste tam byl naposledy?

Koncem letošního června. S intenzivnějším chozením na hory jsem ale začal asi před šesti lety právě v Rakousku. Potom jsem začal znovu objevovat Beskydy, kam jsem chodil už jako malý kluk s dědou. Lysé hoře jsem se nejdřív vyhýbal, protože jsem věděl, že tam chodí davy lidí a něčím mě to odpuzovalo. Jednou jsem se tam ale přece jen vypravil a zalíbilo se mi to. Lysá hora má opravdu jakousi energii – nebo je to snad genius loci… je tam opravdu krásně. Začal jsem na ni chodit z různých stran a také v různém počasí. Zjistil jsem, že její kouzlo nejlépe působí, když je škaredě, prší a jsem nahoře sám. Zároveň je potřeba s přírodou trochu bojovat, když fičí vítr a je zima.

Je to boj, ale také je nablízku bezpečné zázemí.

Beskydy zase nejsou tak vysoké hory, v Alpách nebo v Tatrách už v takových situacích jde o život. Na Lysou horu člověk vyjde a je tam chata, kde si dá čaj, užije si kousek civilizace a může jít zase dolů.

Kolikrát jste vůbec na Lysé hoře byl?

V posledním roce před covidem jsem si dal cíl, že udělám padesát výstupů, což při nutnosti přesunů z Berlína nebylo jednoduché. Nakonec jsem plán i překonal a výstupů bylo ještě o jeden víc. V roce 2020 ty výstupy byly jen dva a o rok později to nebylo o nic lepší. Měl jsem hodně povinností v Berlíně, ale s dítětem je také všechno jiné. Člověk se rozmyslí, jestli kvůli turistice nechá manželku o samotě, nebo se bude věnovat rodině.

Tady se přímo nabízí hloupá otázka, kterou obvykle dostávají ženy: jak s dítětem zvládáte kariéru?

Drtivá většina starostí u nás jde za matkou, ale snažím se přispívat, jak nejvíc to jde. Začátky byly docela těžké: střídali jsme se, kdy kdo může spát, a po měsíci jsem byl úplně hotový. Různě jsme náš rozvrh měnili, ale jak dítě vyrůstalo, tak se měnila i celá situace.

 

Změna rytmu ve znovuotevřených divadlech

V Berlíně máte stálé angažmá, takže přece jen nežijete jako umělci na volné noze, kteří jsou věčně na cestách. Nejspíš se nebudíte v hotelu s pocitem, že nevíte, v kterém jste městě.

Pocit probuzení s nejistotou, kde vlastně jsem, dobře znám a nemusí souviset ani s profesí. Přejíždím mezi různými místy docela často. V Berlíně jsem ale vázaný a objevují se větší časové bloky, kdy tam musím být. Mezi tím mám také jiné projekty mimo divadlo, i když jich během dvou let s covidem také bylo o hodně méně. 

Dá se říci, že už se situace zlepšuje?

Teď jich pomalu přibývá, ale kdybych řekl, že se vše vrátilo do starých kolejí, byla by to polopravda. Rytmus všech věcí se hodně změnil a nevím, jestli někdy bude zase stejný. 

Ubylo nabídek nebo ubývá i publika?

Nově příchozích nabídek je rozhodně méně, všichni se bojí a jsou opatrní. Všude je vidět, že na koncertech a v divadlech bývá podstatně méně lidí – částečně si odvykli chodit, částečně šetří. Když se povede naplnit sál z osmdesáti procent, je to výjimka. Vyprodáno už je málokdy a jedině při naprosto speciálních událostech. Před covidem neexistovalo, že by například Vídeňská státní opera měla ještě před začátkem představení lístky.

Dá se v takové situaci nají i něco pozitivního?

Možná v něčem nemusí být špatná a mohlo by vzniknout síto kvality. Operních představení, kterým se říká „eurothrash“, vzniká spousta. Něco nepřežije, někdo si možná uvědomí, že je potřeba dělat věci jinak. Netuším ale, jestli to opravdu nastane, možná se jedná o pouhou utopii.

 

Laskavý otec ve vodním živlu

Vodníka chce zpívat každý český basista, existuje i dost nahrávek. Která z nich je pro vás nejpřitažlivější a co na nich nejvíc sledujete?

Nahrávky hodnotím především přes interpretaci Vodníka a Rusalky. Mám ji rád v podání Gabriely Beňačkové, vždy jsem miloval její témbr. A co se týká Vodníka, tak mám nejraději nahrávku s Richardem Novákem, před ním opravdu klobouk dolů. Perfektně ho zpíval také Peter Mikuláš. Nikdy jsem v roli Vodníka neměl moc rád Eduarda Hakena, ale problém je, že všechno můžu hodnotit jen podle nahrávek. Když pustím například nahrávku Bena Blachuta komukoliv, kdo se v české operní historii neorientuje, tak se diví, co je to za nemocný a sípavý hlas. Lidé, kteří ho slyšeli živě, na něj ale vzpomínají jako na pěvce s neuvěřitelným charismatem. To jsou věci, které už nezažiji, protože mám jen ty nahrávky. U Hakena to možná je podobný případ.

Kdo je pro vás Vodník, co si o něm myslíte?

Začnu od toho, kým pro mě není. Mnoho zahraničních inscenací se pokouší dělat Rusalku jinak, a hlavně ne jako pohádku. Vodník bývá úchylný, má psychické problémy nebo sadistické sklony. Sám jsem poměrně konzervativní a myslím si, že strašná spousta takových režií funguje jako císařovy nové šaty. Nejhorší ale je, když je divadlo nijaké a člověk neví, co o něm říct.

Jaký tedy Vodník podle vás je?

Vždy vycházím z toho, jaká je hudba, protože nese nejvýznamnější emoci – v Rusalce je to jednoznačné. Ve Vodníkovi vnímám otcovskou něhu navzdory tomu, že se občas vzteká a nelíbí se mu, co se kolem něj děje. Pro mě je Vodník jednoznačně pozitivní postava. Není úchylný dědek – je možné ho tak udělat, ale hudba to o něm zkrátka neříká. Rusalka zůstává pohádkou, i když je vážná a obsahuje hodně Wagnera.

Navíc Vodník je vysloveně lyrická role.

Rozdílné chápání jeho postavy v zahraničí může být způsobeno už překladem: když se řekne v angličtině Water Goblin nebo Water Gnome, tak to vede k představě nějakého skřeta nebo vodního dědečka Hříbečka. Náš vodník je ale jiný, podobně jako český čert, nad kterým by se člověk ještě slitoval a pomohl mu. Jinde to ale tak není: jakmile se objeví čert, tak končí sranda. Nakoupil jsem si strašnou spoustu pohádek ze Supraphonu. Když je poslouchá moje žena, která je zná z německých verzí, tak říká, že ty naše jsou mnohem jemnější.

Zmínil jste Wagnerův vliv na Rusalku. Máte ho rád?

Když jsem byl na konzervatoři a poprvé se seznámil s Prstenem Nibelungovým, nechal jsem si poslat z USA sérii DVD s Jamesem Levinem. Poslouchal jsem to a najednou slyšel spoustu věcí, u kterých mi nebylo jasné, kdo od koho kradl. Když jsem se trochu víc seznámil s hudební historií, tak už mi bylo jasnější, kdo je ten zdroj.

Mluvili jsme o horách, ale Rusalka je vodní živel. Máte rád vodu?

Vodu mám rád, ale nejsem typ, který by jel na dovolenou k moři. Nejsem ani námořník, který by chtěl strávit spoustu času na lodi. Mám rád potoky a menší jezera, koupu se za každého počasí, aniž jsem to musel systematicky trénovat. V poslední době se s otužováním roztrhl pytel, ale to jde mimo mě. Miluju pocit, když člověk vleze do ledové vody, přijde počáteční šok a následuje pomalý přechod do stavu, kdy vás to začne hřát. Vnímání okamžiku a pocit, že žijete, je při tom neskutečný.

Budete to učit i svoje dítě?

Přál bych si, abych svoje dítě do ničeho nenutil. Ponouknout ho, něco mu ukázat, nabídnout možnosti a zbytek nechat na něm. „Whatever works“, jak říkal Woody Allen.

 

Objevování posvátných klasik i dosud nenahrané hudby

Máte rád jeho filmy?

Ano, ale musel jsem k nim hledat cestu. Allen pro mě byl jen jakýsi divný týpek, ale nedávno jsem mu přišel na chuť. Je to zásluha mého kamaráda, klavíristy Alexandra Starého, který mě přivedl k řadě věcí. Má chuť pořád něco objevovat a umí to také nenásilným způsobem předávat dál. 

Objevil vám i nějakou hudbu?

Řekl bych, že asi tak devadesát pět procent, ten vliv je obrovský. Měl proti mně velký náskok, protože se hudbou zabýval od dětství: matka mu kupovala cédéčka a ve všem se vyznal. Já jsem začal koketovat s vážnou hudbou až někdy ve dvaceti letech. Saša měl v té době za sebou už minimálně deset let intenzivního zájmu, takže toho znal strašně moc. Když jsme se seznámili, tak jsem od něj nasával spoustu věcí. Díky němu jsem pochopil, že na světě není jen opera, a začal jsem poslouchat i komorní nebo klavírní věci, které by zpěváka v podstatě nemusely zajímat. A dost dlouho mi trvalo, než jsem některé skladatele docenil.

Koho jste dlouze doceňoval?

Nelíbil se mi Janáček, což dnes nemůžu pochopit. Nic mi neříkal a jeho hudba se mi zdála jen divná. Dlouho jsem neměl rád ani Beethovena, což se také může zdát nepochopitelné. 

Neexistuje ovšem žádný důvod, proč by se mělo člověku všechno líbit, i když se jedná o takzvaně nedotknutelné klasiky.

Dnes už se zabývám hudbou taky hodně dlouho, ale někdy i mně jako profesionálovi zabere hodně času, než se mi nějaká hudba otevře. V takových chvílích nezbývá než s úžasem vydechnout. Říkám si ale, jakou šanci má potom člověk, který byl třeba jen jednou na koncertě. Zachytí nějakou bazální emoci, ale jeho rozeznávací schopnost je skoro nulová.

Řekl bych, že to chce otevřenost a trpělivost – nebo jak se německy říká „Sitzfleisch“.

A možná také méně představ vytvořených předem. Když něco poslouchám, obvykle si nic nezjišťuji a jenom poslouchám, teprve potom si o věci i něco přečtu. Jen málokdy volím opačný postup, často se tím vzbudí nesplnitelná očekávání. 

Když jste zmínil Sašu Starého, tak mě napadlo, že máte štěstí na klavíristy. Jak vypadají vaše projekty s Davidem Marečkem?

Natočili jsme spolu Zimní cestu od Schuberta a chystáme spolu další projekt, která se zaměřuje výhradně na český repertoár. Chtěl jsem zpívat Čtyři písně na slova čínské poezie od Pavla Haase a Severní noci od Jaroslava Křičky. Přes covid to ale usnulo a já nejsem organizátor, který by uměl posouvat věci dopředu. Uvažovali jsme i nad výběrem ze Schuberta, ale já opravdu nemám rád koncerty, na kterých se zazpívá kousek z jedné věci a pak zase něco z jiné. Po německém albu jsme se rozhodli pro český repertoár, základem budou Biblické písně a vybírali jsme k nim další vhodné cykly. Věřím tomu, že existuje dostatek české hudby 20. století, která nebyla provedena, a rád bych v tomto směru něco objevil. Podobně jako když jsem s hornisty Berlínské filharmonie natáčel Myslivecké písničky od Miloslava Kabeláče, které ještě nikdo nenahrál.

Jak se těšíte do Rudolfina, vnímáte historii místa?

Když sedím na jevišti a dívám se na ochozy, tak chápu všechny, kdo říkají, že je to nejkrásnější sál na světě. V Rudolfinu ale dnes hlavně vnímám, kam se Česká filharmonie posunula od příchodu Jiřího Bělohlávka. V posledních deseti letech jsem tam často zpíval a slyšel řadu koncertů. Jako zpěvák i jako posluchač mívám pocit jako v závěru filmu Kolja, kdy se z emigrace vrátí Rafael Kubelík a František Louka hraje v orchestru pod jeho vedením Mou vlast. Člověk je hrdý, ale ne nějak hloupě – ten pocit ho naplňuje.